Války růží začaly nepochopitelnou chybou. Bitvu u Wakefieldu provázely povodně i lidská krutost

Intriky, ctižádost a krvavé bitvy. Tak by se dala jednoduše shrnout víc než 32 let trvající série ozbrojených konfliktů mezi spojenci rodu Yorků a Lancasterů, jejichž vůdci si oba dělali nárok na královský trůn. Přestože příčiny Válek růží sahaly až do roku 1399, jejich začátek datujeme až od roku 1455, do okamžiku, kdy se země teprve druhým rokem vzpamatovávala z prohry Stoleté války a král Jindřich VI. zase ze svého záchvatu šílenství, který jej po neslavné porážce pohltil.

Nenechte se zmást romantickým názvem. Konfliktu se tak říká proto, že oba rody mají ve znaku růži – Yorkové bílou a Lancasteři rudou. Boje byly nelítostné a jakákoli taktická chyba byla okamžitě krvavě ztrestána. Jako příklad výborně slouží bitva u Wakefieldu, která se odehrála 30. prosince roku 1460 a jíž historici dodnes moc nechápou. Nikdo totiž s jistotou neví, proč vlastně Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, vyjel oproti zdravému rozumu z bezpečí opevněného hradu Sandal.

Prázdný žaludek, nebo prostá nerozvážnost?

Richard z Yorku, který díky předchozí vyhrané bitvě dosáhl rozhodnutí parlamentu zaručujícího jemu i jeho potomkům nárok na trůn, tehdy se svojí armádou vyrazil na sever země, aby se utkal s vojskem královny Markéty z Anjou. Jindřichova manželka se totiž odmítla smířit s tím, že by její syn Eduard měl ostrouhat. Shromáždila obdivuhodné množství mužů, zhruba okolo 15 tisíc; ačkoli ale zprávy o síle jejího vojska Richarda dostihly, je možné, že byl vůči nim skeptický. To by rozhodně vysvětlovalo, proč se rozhodl v bitvě tak riskovat.

Už cesta na sever dala Richardovi a jeho mužům zabrat. Počasí bylo doslova ohavné a armádu zdržovaly povodně, zaplavené silnice a polámané mosty. Navíc během putování narazili na nepřátele, takže utrpěli zranění i ztráty na životech ještě než 21. prosince dorazili do Wakefieldu a uchýlili se za zdi Yorkova hradu. Krom toho, že byly jejich síly proti Lancasterům opevněným na nedalekém hradě Pontefract rozhodně nedostatečné, pravděpodobně jim také chyběly zásoby, protože Lancasteři ovládli většinu venkova v okolí.

Je možné, že vánoční oslavy problém s nedostatkem jídla ještě prohloubily a Richard se tak se svým vojskem do bitvy s Lancastery pustit musel, jsou to ale všechno jen spekulace. Ve skutečnosti nikdo neví, co ho k tomu vedlo a proč nečekal na posily. A už vůbec není jasné, z jakého důvodu se se svými muži pustil přímo z hradního kopce dolů a dal tak svým soupeřům jedinečnou šanci ho obklíčit a jeho armádu sevřít jako v kleštích.

Krveprolití a pokořený Richard

Příznivci Lancasterů měli o dost větší vojsko. Některé prameny hovoří o tom, že jich bylo až 20 tisíc oproti 12 tisícům yorkovců. Historické záznamy se ale různí. A rozchází se i v tom, kolik mužů v bitvě padlo – nejnižší počet mrtvých hovoří o dvou stovkách, nejvyšší o víc než dvou tisících padlých. Tak či onak, jedním z těch, kteří za bitvu zaplatili životem, byl sám Richard Plantagenet, vévoda z Yorku. Jeho hlavu po boji narazili na kůl a vystavili ji přímo v Yorku u městských hradeb.

Války růží tímhle ovšem zdaleka nekončily. Yorkové dokonce pod vedením Richardova syna Eduarda získali o rok později navrch a s ním i dočasnou vládu nad Anglií. Konečné vítězství v tomhle dlouhotrvajícím konfliktu ale nakonec patřilo Lancasterům; trůnu se ujali Tudorovci a rod Plantagenetů padl. Konec Válek růží tak pro Anglii znamenal definitivní konec středověku… a příchod renesance.

Zdroj: Keith Dockray and Richard Knowles: Battle of Wakefield