Generál prezidentem? Historie jich je plná, jednoho jsme měli i v Československu

Začněme v jedné z nejstabilnějších demokratických zemí světa, Spojených státech amerických. Za celou dobu své existence, tedy od července 1776, se v jejich čele vystřídalo 46 prezidentů, z nichž 29 před tím sloužilo v ozbrojených silách USA. Nejvyšších hodností dosáhli George Washington, Ulysses S. Grant a Dwight D. Eisenhower.

Generálové v Bílém domě

Washington (1789–97) získal bojové zkušenosti ve válkách s Francouzi a indiány a především ve válce za nezávislost USA. V době své smrti měl sice hodnost generálporučíka, v roce 1976 ho ale prezident Gerald R. Ford posmrtně jmenoval armádním generálem (General of the Armies), což z něj teoreticky učinilo šestihvězdičkového generála.

Ulysses S. Grant (1869–77) zvítězil jako generál Unie v mnoha bitvách občanské války a stal se strůjcem celkového vítězství Severu nad Jihem. I on byl posmrtně povýšen ze čtyřhvězdičkového generála do hodnosti armádního generála (2022) a stal se tak po Georgu Washingtonovi a hrdinovi první světové války Johnu J. Pershingovi teprve třetím držitelem této nejvyšší vojenské hodnosti v amerických dějinách.

Z hlediska historie nejmladším americkým prezidentem s vysokou generálskou hodností je Dwight D. Eisenhower (1953–61), za druhé světové války vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě. Jeho přilbu od roku 1944 zdobilo pět hvězd a byl tedy titulován General of the Army, což je americká obdoba polního maršála.

Churchill rád riskoval život. Na útěku ušel 480 kilometrů, u Rýna provokoval nacisty

Prezidenti z pacifického válčiště

Druhá světová válka dala vyniknout i dalším americkým prezidentům, nejvíc jich sloužilo u námořnictva. Nejvyšší hodnost měl Ronald Reagan, který to dotáhl na kapitána, Richard Nixon končil válku v Pacifiku jako komandér (fregatní kapitán), Gerald R. Ford byl nadporučík (korvetní kapitán) a John F. Kennedy a Jimmy Carter šli do civilu jako poručíci.

Bojové zkušenosti získal i nejmladší pilot amerického námořnictva George H. W. Bush (mladší poručík), jeho syn George W. Bush to už bez bojových zkušeností jako pilot letectva (USAF) dotáhl na nadporučíka. Naproti tomu třeba Abraham Lincoln, který stál v čele Spojených států v době občanské války a byl v dubnu 1865 zavražděn, zůstal pouhým vojínem.

Generál v Elysejském paláci

V Evropě mají nejvýraznější zkušenost s vojákem v prezidentské funkci Francouzi a je jisté, že bez generála Charlese de Gaullea by dnes Francie vypadala jinak. Tento velký přítel Československa velel v době německého útoku na jaře 1940 tankové divizi, s níž se neúspěšně snažil zastavit tankového vizionáře Heinze Guderiana.

V boji pokračoval z britských ostrovů a Francouzi mu vděčí za obnovu národní hrdosti silně pošlapané potupnou kapitulací a následnou kolaborací s Němci. V té měl hlavní slovo jiný francouzský voják, hrdina od Verdunu maršál Philippe Pétain.

Po válce byl de Gaulle deset let prezidentem (1959–69), přičemž dosáhl nejen posílení pravomocí Elysejského paláce a obnovení vojenské i politické prestiže Francie, ale obhájil i nezávislost Alžírska a dalších francouzských kolonií v Africe i jinde ve světě. Kvůli své razantní politice se 196 cm vysoký voják stal terčem nejméně 30 pokusů o atentát, jeden z nich posloužil jako předloha románu Den pro Šakala od Fredericka Forsytha.

Generál na Pražském hradě

Pražské jaro 1968 významně ovlivnilo i Pražský hrad. Vůbec poprvé se komunistický prezident, byl jím Antonín Novotný, pod tlakem vzdal funkce, aby byl o pouhé dva dny později 30. března 1968 v tajné volbě poslanci Národního shromáždění zvolen sedmým československým prezidentem armádní generál Ludvík Svoboda (1968–75). Byl to zároveň jediný případ, kdy komunistický prezident neobdržel hlasy všech poslanců (získal 97,6 %).

Svoboda bojoval už jako legionář u Zborova, Bachmače i na Transsibiřské magistrále a za druhé světové války zformoval v Sovětském svazu nejprve brigádu a později celý armádní sbor. S ním se na podzim 1944 probíjel Dukelským průsmykem do okupovaného Československa v bitvě, která se stala největší horskou operací druhé světové války a zároveň největší operací československé armády v její historii.

Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemích. Trval na propuštění Antonína Dubčeka, Oldřicha Černíka a dalších československých činitelů zavlečených do Moskvy a odmítl plán na jmenování kolaborační rolnicko-dělnické vlády.

Generál Svoboda byl zvolen prezidentem i v březnu 1973 v době, kdy se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Ani po infarktu plic a několika mozkových příhodách ale nechtěl z funkce odstoupit a jeho druhé funkční období tak ukončil až pro tento účel přijatý ústavní zákon č. 50/1975 Sb. V květnu 1975 se Svobodovým nástupcem stal Gustáv Husák.

Generálové karafiátové revoluce

Evropskou zemí, která má s vládou vysokých důstojníků bohaté zkušenosti, je Portugalsko. V letech 1926–1974 zde vládla de facto vojenská junta, jejíž moc ukončila 25. dubna 1974 takzvaná karafiátová revoluce. Ani poté se ale generálové z čela země neztratili docela – přechod od vojenského režimu k standardní demokracii završil až generál António Ramalho Eanes (1976-86), který se účastnil portugalských koloniálních válek a pád vojenského režimu ho zastihl v Angole. Povýšení do hodnosti maršála odmítl na konci své politické kariéry jako neopodstatněné.

ZDROJ: Military History, History Is Now, Ústav pro studium totalitních režimů