Závodí spolu spermie? Kdepak, pravda je úplně jinde

Nejrychlejší, nejsilnější nebo jakkoli jinak nejlepší spermie zvítězí v závodě o to, kdo nakonec vstoupí do vejcovodů a oplodní ženské vajíčko. Tak nějak automaticky počítáme s tím, že přesně takhle proces oplodňování funguje, a to vlastně bez jakýchkoli vědeckých podkladů. Přece je jasné, že když spermií jsou desítky či stovky milionů, tak musí nějakým kompetitivním způsobem dojít k vybrání té nejlepší, ne? Inu… ne.

Plození optikou historie

Moderní výzkumy vnesly dostatek světla na tradované mýty, které přetrvávaly mnoho staletí. Nutno podotknout, že v těchto konstruktech hrály roli spíše společenské zájmy nežli reálné vědecké poznatky. Kupříkladu v 17. století byla velmi populární teorie, že veškerý život (a to i ten budoucí) vznikl v okamžiku stvoření světa, a tak se v každém člověku nachází i zárodek jeho potomka; a v něm zase ten jeho a tak dále. Taková myšlenka totiž přišla vhod tehdejším monarchistickým panovníkům, neboť ospravedlňovala jejich právo na trůn.

Když se koncem 17. století díky vynálezu mikroskopu podařilo uvidět spermii, teorie se trochu přetvořila, aby nové poznatky stále odpovídaly oficiální linii – spermie tak údajně obsahovala homunkula, malý, leč kompletní obraz člověka. A tak se ze spermie stal nositel genetické informace a z žen pouze pasivní příjemkyně, v jejichž dělohách může člověk růst. Standardní patriarchální výklad je v tomto případě bohužel výrazně patrný.

Spermie – soupeři, nebo parťáci?

Co nám tedy současná věda může říci o tématu oplodňování? Jednak víme, že je mužských spermií potřeba obrovské množství – v jedné „porci“ ejakulátu se jich nachází několik set milionů, přičemž pokud jejich počet klesne zhruba pod 100 milionů, šance na otěhotnění partnerky se snižuje. Od toho se odvozuje zjednodušené pravidlo, že „čím více, tím lépe“, ani to však není zcela pravda. Pokud je spermií v ejakulátu příliš mnoho, může dojít k oplodnění vajíčka vícero spermiemi, což nejčastěji končí potratem. Ženské tělo prostřednictvím dělohy aktivně pracuje s množstvím spermatu, jeho velká část se totiž v jejích rozličných záhybech ztratí a po nějaké době hyne. Do vejcovodu se jich následně dostane pouze několik stovek, z nichž jedné se může podařit oplodnit vajíčko.

Někoho možná zklame zjištění, že neexistuje důkaz o tom, že by skutečně vítězila ta nejkvalitnější spermie. Ty, které mají opravdu zásadní defekty, samozřejmě po cestě uhynou, ovšem o finálním vítězi rozhoduje především náhoda. Velké množství spermií tedy může být evolučním pozůstatkem, který dnes už přece jen není tak zásadní – například šimpanzi jsou proslulí svou promiskuitou, u nich je tedy soupeření mnoha spermií od mnoha samců při boji o samici na místě. Pravděpodobnější je však vysvětlení, že vyšší počet spermií zajišťuje větší genetickou rozmanitost. Představa o plaveckém závodu, v němž se všechny spermie při oplodňování angažují, je tedy opravdu velmi daleko od pravdy.