Je v pořádku zabití člověka? Tenhle případ zahýbal morálkou vraždy

Dokážete si představit, že byste někoho zabili? Většina z nás nejspíš ne, a dokonce ani nebudeme váhat s odsouzením toho, kdo se vraždy dopustí. Jenže je situace opravdu vždy tak jednoznačná? I na našich stránkách jste si několikrát mohli přečíst o slavném tramvajovém dilematu – myšlenkovém experimentu, který v několika různých verzích zkoumá naši morálku. Dnes se ale podíváme na jeden skutečný případ, jenž svého času dosti výrazně hýbal s britskou veřejností – a nakonec i celosvětovou morálkou.

Morálka na širém moři

V roce 1884 se na Atlantický oceán vypravila šestnáctimetrová jachta. Anglickou loď totiž nedlouho předtím koupil australský právník a nebylo jiné dopravní cesty nežli po moři. Ze Southamptonu tak vyrazila čtyřčlenná posádka směrem k Sydney. Ta se skládala ze tří zkušených námořníků (Tom Dudley, Edwin Stephens a Edmund Brooks) a sedmnáctiletého sirotka Richarda Parkera, mořem dosud nepoznamenaného.

Směrem ke Kapskému městu na jižním cípu afrického kontinentu se však stala nehoda a loď se začala okamžitě potápět. Muži naskočili do záchranného člunu a museli jachtu nechat napospas osudu, aniž by měli kapku pitné vody a stačili sbalit pouze dvě konzervy s tuřínem. Na malém čtyřmetrovém člunu vydrželi zhruba dva týdny. Podařilo se jim ulovit želvu, postupně byli nuceni pít vlastní moč, konzervy časem samozřejmě snědli. Začali diskutovat o možnosti, že by se jeden z nich obětoval a ostatní ho tak mohli sníst a vypít jeho krev. Na této variantě se nakonec nedohodli, ale osud to částečně rozhodl za ně.

Parker totiž dehydrataci nevydržel, vypil větší množství mořské vody a několik dnů střídavě ztrácel a nabíral vědomí. Dudley se Stephensem se (pravděpodobně bez Brooksova zapojení) rozhodli umírajícího mladíka zabít a zkusit přežít na jeho ostatcích. Tak se i stalo, když Dudley probodl Parkera svým kapesním nožíkem; to byli na moři s minimální obživou asi 20 dnů. Po dalších pěti dnech, které zbytek posádky díky Parkerově nedobrovolné oběti přežil, se na obzoru objevila německá loď a muži byli zachráněni.

Je zabití z nutnosti vražda?

Teď se v příběhu trochu posuneme – konkrétně od těchto červnových událostí do listopadu, kdy byl v Anglii zahájen rozsáhlý soudní proces. Obžalováni byli jen Dudley a Stephens – Brooks zákulisími hrami prošel nejlépe, podařilo se mu ve výpovědích zbavit podílu na zabití Parkera (přestože následnému hodování se nebránil) a u soudu figuroval jako svědek. Nešťastní námořníci se hájili nutností svého činu, bez něhož by s nemalou pravděpodobností všichni zemřeli. To se nakonec před soudem podařilo i dokázat, stejně jako fakt, že mladík by i bez zásahu ostatních v horizontu několika málo dnů zemřel. Jenže i navzdory těmto důkazům (a extrémní povaze celé situace) soud uznal Dudleyho a Stephense vinnými z vraždy. Panovaly totiž obavy o vytvoření precedentu, v jehož mezích by byla vražda ospravedlnitelná, což by v kontextu viktoriánské Anglie bylo zcela neslýchané.

Jenže, výsledek byl nakonec přece jen docela šalamounský. Soudce sice rozhodl o vině mužů z trestného činu vraždy, což znamenalo trest smrti, zároveň však oba námořníky doporučil k omilostnění. Tehdy totiž takto tvrdé tresty musela podepsat sama královna Viktorie, která tedy doporučení uposlechla a mužům udělila milost. Nakonec se po pouhých šesti měsících vězení dostali na svobodu, přestože s pošramocenou pověstí jakožto soudem uznaní vrazi.

Přestože tedy sporná situace pro muže dopadla ještě relativně dobře, my si musíme klást otázky. Je morálně ospravedlnitelné zabít člověka v situaci nutnosti? A jak lze takovou „nutnost“ definovat? Tehdejší verdikt soudu jakékoli relativizace skutkové podstaty odmítl – vražda je prostě pořád vražda. Rozhodli byste stejně?