Sověti o obnovu Evropy po druhé světové válce nestáli. Kritizovali to, co vždycky

Plán na pomoc a obnovu byl odmítnut zeměmi východního bloku a tím došlo k definitivnímu rozdělení na západní a východní Evropu. Proto se „tady na Východě“ máme „hůř“ – respektive start byl mnohem pomalejší.

Aktivní musela být Evropa

Evropa byla na konci druhé světové války hospodářsky a ekonomicky v troskách. Soustavné letecké bombardování významně poškodilo města, vesnice, továrny, zemědělskou výrobu, silnice i železniční tratě.

Generál George C. Marshall, americký ministr zahraničních věcí, si uvědomoval, že poskytování čistě finanční pomoci není tou nejlepší cestou a že by Kongres takový plán nejspíš neschválil. Z tohoto důvodu byla značná část pomoci z Marshallova plánu použita ve formě nákupu zboží a surovin vyrobených v USA. Zároveň bylo zřejmé, že pokud se hospodářská a politická situace v Evropě nezlepší, povede to k rozšíření extrémistických myšlenek a posílení vlivu komunistů.

Čtěte více: Alternativní historie: Jak by vypadala druhá světová válka, kdyby selhala evakuace z Dunkerku?

Cesta k realizaci tzv. Marshallova plánu nebyla vůbec snadná. George C. Marshall poprvé veřejně formuloval své myšlenky 5. června 1947 na Harvardově univerzitě při příležitosti převzetí čestného doktorátu. Ve svém projevu mimo jiné řekl: „Tento plán není namířen proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu. Jeho cílem je obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“

Kdo přijme pomoc od USA je nepřítel

Jeho projev nezůstal v Evropě bez odezvy a britský ministr zahraničních věcí Ernest Bevin obratem kontaktoval Rusko a Francii s nabídkou společného jednání v Paříži, která byla nakonec zahájena 23. června 1947. Ruskou delegaci, která setrvala na jednání pouze jeden týden, vedl ruský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov. Molotovovy následné výroky byly předzvěstí pozdější konfrontace mezi Západem a Východem. Spojené státy označil za „fašistickou sílu“ a „centrum celosvětového reaktivního hnutí a protisovětské činnosti“.     Všechny státy, které začaly s USA spolupracovat, označil za nepřátele.

Základní Marshallova teze vycházela z předpokladu, že samotné evropské země musí vyvinout aktivitu, a proto byla do Paříže na 12. července 1947 svolána tzv. 2. konference, na níž se sešli zástupci 17 evropských zemí včetně Německa. Každý stát měl vyčíslit své výdaje, které bude na Spojených státech následně požadovat. Částka, která z těchto náročných jednání vzešla, se blížila devatenácti miliardám dolarů.

Mohlo by vás zajímat: Hitler mohl mít luxusní tank, který předběhl dobu. Jeho náhrada už byla průšvihem

V lednu 1948 vystoupil George C. Marshall v americkém Kongresu a mimo jiné řekl: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“ I když se to zprvu zdálo nepravděpodobné, byl jeho plán v kongresu 3. dubna 1948 schválen. Nově vzniklá organizace OEEC dostala do vínku za úkol tento plán realizovat v praxi. Kontrolním a dozorujícím orgánem se stal Úřad pro hospodářskou spolupráci (Economic Cooperation Administration, E. C. A.), který zároveň otevřel v každé zemi čerpající tuto pomoc svou pobočku.

Stalinovy obstrukce

Sovětské Rusko v čele se Stalinem se všemožně snažilo zamezit přísunu prostředků a materiálu do západní Evropy. Netrvalo tedy dlouho a 24. června 1948 uzavřela sovětská vojska všechny přístupové cesty do Západního Berlína. Spojenci reagovali zřízením leteckého mostu a na letišti Tempelhof přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla s humanitární pomocí. Skutečnost, že USA pomáhaly svému nepříteli, položila základy k pozdější těsné spolupráci. Stalin svou blokádu zrušil až v květnu 1949.

Velkolepé výsledky

Marshallův plán bezpochyby splnil své cíle a možná i dalece předčil všechna očekávání. Financování z tohoto programu skončilo v roce 1952. Ekonomická situace všech účastněných států bez výjimky předčila předválečnou situaci. To ale není všechno. Všichni příjemci Marshallova plánu měli nejméně o 35 % vyšší produktivitu než v roce 1938.

Mohlo by vás zajímat: Hitler mohl mít atomovou bombu jako první. Vůdce ale náskok nacistů pokazil

Dlužno však poznamenat, že dodnes vedou ekonomičtí odborníci spory, jestli by se situace nezlepšila i bez této pomoci. Jisté však je, že se Marshallův plán stal významným impulzem celkové politické, hospodářské a společenské rekonstrukce západní Evropy. Bez něj by bylo problematické v tak krátké době obnovit dopravní infrastrukturu, zemědělskou a průmyslovou techniku a vybudovat nové funkční vazby v mezinárodním obchodě.

I když se komunisté ve všech zemích všemožně snažili narušovat americkou pomoc, zvýšila se zaměstnanost, zlepšila ekonomická situace většiny obyvatel, a to mělo přímý vliv na omezení vlivu extrémistických skupin. Nepřímým negativním důsledkem byly zásadní spory mezi USA a Sovětským svazem, které vyústily v tzv. studenou válku, která oficiálně skončila až v roce 1991. Generál Marshall byl v roce 1953 za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír.

Zdroj: National Archives