Nejtrapnější válka všech dob: Armáda šla s kulomety na nelétavé ptáky a dostala za vyučenou
Tenhle klenot australské historie rozhodně stojí za to si připomínat. Je v něm všechno. Romance (pouze mezi emuy), humor, a dokonce i poučení, že se rozhodně nevyplácí podceňovat svého nepřítele… a je jedno, že vypadá jako přerostlá slepice.
Přestože nejde vyloženě o válku, Australané událostem z roku 1932 jinak neřeknou. Tamní vláda totiž do boje proti přemnoženým emuům skutečně vyslala vojsko vybavené kulomety a armádními vozidly. Totálně ale podcenila svého soupeře a její muži utrpěli pravděpodobně tu nejhorší a hlavně nejtrapnější porážku všech dob…
20 tisíc vetřelců
Abychom pochopili, proč byla prohra pro tamní vládu tak hořká, musíme se vrátit o pár let zpátky, do doby, kdy se tamní vojáci vraceli z první světové války. Od státu za svoje služby dostali pozemky k farmaření v Západní Austrálii. V teorii to znělo dobře, ale praxe pokulhávala. Na novopečené farmáře číhaly nejrůznější nástrahy, hlavně sucho, škůdci a problémy s inflací a poklesem výkupní ceny surovin způsobené Velkou hospodářskou krizí. Počátkem třicátých let měla drtivá většina z nich co dělat, aby se vůbec udrželi nad vodou. A do toho přišli emuové.
Mohlo by vás zajímat: Steve Irwin kvůli krokodýlovi přerušil i líbánky. Bál se jen jediného zvířete
Tihle velcí, pštrosům podobní běžci do Západní Austrálie migrují často, ale ne pravidelně – záleží na tom, jestli najdou dostatek potravy a vody. A obojího na skomírajících farmách měli habaděj. A tak se stalo, že se jich v roce 1932 na chutnou, v potu a slzách vypěstovanou pšenici, vrhlo na 20 tisíc. Na 1 zkonzumovanou rostlinu 100 dalších zdupali. Ploty pro ně představovaly pramalou překážku, zkrátka je prorazili… a na pozemky tak vpustili další nevítané návštěvníky v čele s obávanými, zavlečenými a přemnoženými králíky.
Do boje!
Válkou ošlehaní veteráni se nejdřív pokusili nevítané návštěvníky od decimování úrody odradit sami. Emuové byli prohlášení za havěť a na jejich hlavy se vypisovaly odměny. Jejich zabíjení se tak mezi místními stalo oblíbenou kratochvílí. A byly to poněkud předpotopní metody. Když došly náboje, projížděli například mezi ptáky v autech a mlátili je do hlav palicemi.
Představa, že se jim povede populaci emuů zdecimovat na únosnou míru, byla ale úplně lichá. Náboje docházely a emuové si dál vesele cpali břicha a množili se. Naštvaní farmáři vyhrožovali vládě a požadovali, ať ihned zasáhne. Tehdejší ministr obrany Sir George Pearce cítil příležitost se ukázat a demonstrovat farmářům že vláda něco dělá… a poručil armádě, aby vzala kulomety, armádní vozidla a vyrazila do akce. Bohužel, kulomety jim nechal přidělit jen dva.
Přečtěte si také: V Austrálii objevili obří ropuchu, pojmenovali ji podle Godzilly
Zažitá představa o tom, jak se emuové chovají (například, že se srocují v obrovských hejnech a jsou úplně hloupí), každopádně byla naprosto lichá. Major G. P. W. Meredith, který dostal nad malým praporem velení, to zjistil velmi brzy a velmi hořce.
První část války
Když ozbrojená jednotka druhého listopadu 1932 dorazila na místo, ihned objevila hejno čítající 40 nebo 50 jedinců. Meredith nechal vytáhnout z vozu oba kulomety, jen aby zjistil, že jsou ptáci mimo dostřel. Poručil tedy svým mužům, aby je ke zbraním nahnali. Emuové se však, bůh ví proč, odmítli nechat pokojně zmasakrovat.
Okamžitě se rozprchli na všechny strany rychlostí okolo 45 kilometrů v hodině a zběsile u toho kličkovali. Takovýchto pokusů v následujících dnech vojáci učinili nepočítaně, později začali emuy také přepadat u napajedel, střílet na ně z jedoucího vozu, číhat na ně na čekané... A výsledek? Osmého listopadu, téměř týden po vyhlášení „války“, dokázala slavná australská vojenská jednotka vypálit 2 500 nábojů… a zabít s nimi ani ne 200 ptáků.
„Kdybychom měli armádní jednotku schopnou zvládat otevřenou palbu jako tihle ptáci, měli bychom nejlepší armádu na světě! Dokážou čelit kulometům s nezranitelností tanků,“ napsal tehdy Meredith do hlášení. Mohly za to i informace od místních farmářů, kteří v ptácích, které sami sprovodili ze světa, běžně nacházeli kulky z vládních kulometů. Bylo třeba změnit strategii.
Druhé tažení
Když se malá jednotka australské armády 13. listopadu vrátila na bojiště, povedlo se jí odpravit jen pár ptáků. Pak se jim zasekl kulomet. Když se zbraň povedlo zprovoznit, ukázalo se, že vojákům nepomůžou ani nabyté zkušenosti. Na konci listopadu se počet zabitých emuů ustálil na stovce týdně.
„Rozhodně dokázali, že nejsou tak hloupí, jak jsme si mysleli. Každá skupina má svého vůdce, pokaždé je jím velký černý pták, který stojí na stráži, zatímco se ostatní krmí,“ svěřil se médiím, která celé tažení s pobavením sledovala, jeden z rekrutů. „Při sebemenším podezření, že je něco špatně, okamžitě hejno zalarmuje a všichni začnou zběsile prchat.“
Přesně měsíc poté, co válka s emuy vypukla, byla bilance neúprosná: Počet zabitých emuů: 986. Počet vystřelených nábojů: 9 860 z 10 tisíc přidělených. Australská vláda operaci ihned promptně odvolala. Nahlas to nikdo neřekl, ale opeřenci vyhráli na celé čáře.
Hořká prohra
O organizovaný zásah proti emuům už se armáda nikdy nepokusila, přestože o její intervenci místní opakovaně žádali. Místo toho se vláda rozhodla raději bez řečí zásobovat místní obyvatele municí, rozdávat dál odměny za zabité emuy a nechat farmáře, ať se s problémem vypořádají sami. Lidové milice pak měly větší úspěch – během šesti měsíců v roce 1934 vybili na 57 tisíc emuů.
Asi nejhorším paradoxem téhle tragikomické události je, že armáda vlastně útočila proti „vlastním“ – emu je totiž, spolu s klokanem, od roku 1908 považován za symbol Austrálie a zdobí národní znak.
Zdroj: MeatEater