Před 356 lety stál největší požár v historii Londýna život stovek lidí. Kdo ohnivou zkázu způsobil?

V 17. století si zpohodlnělí měšťané nebyli příliš dobře vědomi nebezpečí a síly ohně. Chudí vesničané a bohatší měšťané si svá obydlí stavěli převážně ze dřeva, přičemž budovy stály jedna vedle druhé. Jinými slovy – lidé vytvářeli pro zničující požáry doslova ideální podhoubí. V roce 1665 nebyla situace v Londýně vůbec jiná. Zbídačení Londýňané, z nichž někteří náhodou přežili morovou epidemii, byli sužováni dlouhým a suchým létem. Město trpělo velkým nedostatkem vody, která se rázem stala vzácným luxusem. Vlivem horka dřevěné domy vyschly a jejich zahoření se stalo zase o něco pravděpodobnější. A jak se brzy ukázalo, pravděpodobnost se proměnila v holou a děsivou skutečnost.

Nepozorný pekař

Největší požár v historii Londýna vypukl v neděli 2. září 1666 v pekárně jistého Tomase Farrynora. Pracant zřejmě zapomněl uhasit oheň v pecích, vlivem čehož se jeho živobytí o několik hodin později proměnilo doslova v hořící peklo. Z Pudding Lane se oheň rychle šířil přes Fish Hill směrem k Temži. Naneštěstí foukal silný vítr z východu, což plameny hnalo nezastavitelně kupředu.

Kolem 300 domů rázem lehlo popelem a plameny se šířily nelítostně dál. Oheň brzy dosáhl k břehům řeky, kde zasáhl tamní sklady se zásobami hořlavých produktů, jako je olej a lůj. Bylo ovšem velké štěstí, že v roce 1633 zničil předchozí požár londýnský most. Oheň se tak nemohl šířit za životadárnou řeku. Lidé se snažili plameny uhasit porůznu. Na řadu přišly lopatky, kbelíky, sekery a primitivní vodní stříkačky. Zastavovací efekt byl ale téměř nulový. V roce 1666 neexistoval organizovaný hasičský sbor, stejně tak protipožární znalosti byly na chabé úrovni. Do hašení požáru se údajně zapojil i král Karel II. Stuart (1630–1685).

Pomohlo až námořnictvo

Již 4. září byla polovina Londýna v plamenech. Zničujícímu ohni neuniklo přes 13 000 domů, 87 farních kostelů, Královská burza, městská radnice, věznice, mosty, velká část hradeb včetně středověkých památek. Ohnivou zkázu pocítila i Katedrála sv. Pavla, kterou do té doby mnozí považovali za nezničitelnou. Podle dochovaných informací přišlo během velkého požáru o život pouhých 6 nešťastníků. Pravda ale může být úplně jiná, neboť lidé během hašení cítili spálené maso a zápach.

Velitel Královského námořnictva Samuel Pepys (1633–1703) obrovský požár pozoroval a králi doporučil, aby byly některé budovy strženy. Podle Pepyse se jedině tímto způsobem zabrání dalšímu nekontrolovatelnému šíření požáru. Starosta dostal ke stržení budov rozkaz, nicméně řádění ohně se překazit nepodařilo.

Nakonec přišel na řadu střelný prach námořnictva, s jehož pomocí se podařilo budovy strhnout a šíření plamenů zabránit. Nad běsnícím ohněm získali Londýňané plnou kontrolu 5. října 1666. Některé budovy sice stále hořely a doutnaly, největší zkáza ale byla zažehnána. Škody se vyšplhaly na 10 milionů liber, což byla v té době obrovská suma peněz. Mnoho lidí podlehlo finanční krizi a věznice se plnily nešťastnými dlužníky. Vzrostla kriminalita a beznaděj.

Situace se později zhoršila příchodem zimy. Kruté mrazy a provizorně zhotovená a dočasně vybavená obydlí nezajistila zuboženým lidem dostatek pohodlí, o teple ani nemluvě. Začaly se šířit nemoci a lidé umírali po stovkách.

Twinkling in the sunshine today ... the 203’ high monument to the Great Fire of London.
Opened: 1677
Architects: Christopher Wren and Robert Hooke. #sculpture #publicsculpture #publicart #monument #monuments #london #puddinglane #puddinglanemonument pic.twitter.com/15xS1duV7j

— PMSA_Sculpture (@PMSA_Sculpture) February 27, 2019

Čisté a zdravé ulice

Oheň vykonal své a způsobil vysloveně materiální a lidskou katastrofu. Zároveň ale vyčistil nemocné ulice a stál za zrodem nového Londýna. Rekonstrukcí města byl pověřen sir Christopher Wren (1632–1723), který mimo jiné stojí za rekonstrukcí zničené Katedrály sv. Pavla. Její obnova začala v roce 1675 a trvala celých 36 roků. Samotné město se dalo do pořádku za tři desetiletí. V důsledku velkého požáru vznikly první hasičské brigády schopné oheň zkrotit. Pudding Lane ozdobil památník připomínající největší požár v historii proslulého města.

Po skončení požáru se hledal viník. Ke žhářství se nakonec přiznal chudý francouzský hodinář Hubert. Spravedlnost byla rychlá a zločinec byl popraven. Později se ale přišlo na to, že nebohý odsouzenec v době požárů ani nebyl v Anglii. Za jeho přiznáním možná stála demence, kterou byla jeho mysl popletená.