Okupaci Československa v březnu 1939 Německem a Maďarskem se armáda bránila

Vůdce třetí říše Adolf Hitler podpisem Mnichovské dohody 29. září 1938 získal rozsáhlá území Sudet, a přestože dal Praze záruku budoucí podoby hranic, neměl ve skutečnosti v úmyslu samostatnost Československa ořezaného na necelých 100 000 km2, na nichž stále žilo kolem 9,8 milionu obyvatel, nikdy respektovat.

Kolona obrněných spojovacích vozidel Panzerfunkwagen SdKfz 263 v Praze po obsazení Československa Německem v březnu 1939

Německá vojska v Moravské Ostravě 15. března 1939

Německé tanky na Václavském náměstí v Praze 15. března 1939

Čs. vojáci s lehkými tanky vz. 35 při cvičení v Milovicích

30 Zobrazit galerii

Obsazování Moravské Ostravy nacistickým vojskem 15. března 1939

30 Zobrazit galerii

Přečtěte si také: Mobilizace Čechoslováků proti Hitlerovi proběhla úspěšně. Interaktivní mapa ukazuje sílu naší obrany

Tvrdé boje o Podkarpatskou Rus

První bojový střet propukl už v pět hodin ráno 14. března na československém „dálném východě“, když na Podkarpatskou Rus zaútočila z jihu maďarská armáda o síle asi 50 000 vojáků, jež podporovalo přibližně 6000 příslušníků teroristických oddílů Rongyos Gárda. Ti na nejvýchodnějším československém území působili už od podzimu 1938.

Československé jednotky na Podkarpatské Rusi tvořily 36. a 45. pěší pluk, součásti 12. divize. Pluky byly na mírových, tedy polovičních stavech (asi 8000 mužů) a doplňovaly je dva prapory Stráže obrany státu (dalších 500 mužů). Ještě dopoledne dorazila ze Slovenska na pomoc rota šesti tanků LT vz. 35 včetně dvou nákladních automobilů se zásobami a zapřaženými protitankovými děly. O několik hodin později ale Slovensko vyhlásilo samostatný stát a hranice se uzavřela.

I tyto slabé a od zbytku území odříznuté síly ale dokázaly první útok Maďarů 14. března zastavit a odolaly přesile i v několika následujících dnech. Svou roli při tom sehrála i osobnost velitele, kterým byl brigádní generál Oleg Svátek. Jako legionář, který se o dvacet let dříve účastnil ovládnutí transsibiřské magistrály československými legiemi, měl s bojem proti početní převaze bohaté zkušenosti.

K vzteku Maďarů, kteří byli spojenci Hitlera, se nakonec československé oddíly držely na Podkarpatské Rusi až do 18. března, kdy už byly Čechy, Morava a Slezsko několik dnů v rukou Německa. Poté generál Svátek nařídil bojový ústup horskými průsmyky na Slovensko, část jednotek ustoupila do Rumunska.

Vlak s hlavní částí ustupujících vojáků dorazil do Prahy teprve 22. března 1939. Podle historika Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu příběh několika stovek vyčerpaných, hladových a otrhaných vojáků, kteří ještě o několik dnů dříve bojovali na východě už neexistujícího státu, skončil v dnes opuštěných kasárnách v pražském Karlíně. Maďaři přiznali 72 mrtvých, mohlo jich být ale až 200. Československé síly v bojích přišly o 40-70 vojáků.

Bitva o kasárna na okraji Místku

Adolf Hitler si na večer 14. března 1938 pozval československého prezidenta Emila Háchu do Berlína, aby mu oznámil, že následujícího dne začne německá armáda obsazovat české země. Jen několik hodin před Háchou jednal Hitler se slovenskou delegací, jíž dal jasné ultimátum: buďto vyhlásíte samostatný stát pod německou patronací, nebo vás pohltí horthyovské Maďarsko. Slováci si vybrali první možnost a krátce po poledni 14. března vyhlásili Slovenský štát.

Zatímco byl vyčerpaný a nemocný Hácha na cestě do Berlína (z Prahy odjel vlakem po 16. hodině), překročily v 17:30 československé hranice u Příbora Vratislavský sbor wehrmachtu a část 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“. Důvodem spěchu byla obava německého velení, aby situace nevyužilo Polsko ke vpádu do zbytku českého Slezska.

Němci zprvu postupovali bez odporu, ale kolem 18. hodiny narazili na ozbrojenou obranu Czajankových kasáren v Místku, vzdáleném šest kilometrů od nově stanovené hranice. Posádku zde z velké části tvořili nováčci povolaní do armády 1. března 1939, mnozí z nich drželi zbraň v ruce poprvé.

O tom, že se chystá vojenské obsazení Československa, stráž u kasáren pochopitelně nic nevěděla, takže když si Němci chtěli vynutit vstup se zbraněmi v ruce, začala střílet. V kasárnách v tu chvíli probíhal kurs polštiny, který vedl poručík Karel Martínek a účastnil se ho i velitel kulometné roty kapitán Karel Pavlík. Jakmile zaslechli střelbu, vydal Pavlík rozkaz k obraně a začal boj. Výzbroj obránců byla však omezená – disponovali jen 40 puškami, dvěma lehkými kulomety a bednou granátů. Kapitán Pavlík pověřil zkušenější vojáky obranou kasáren a nováčky a střelce z kulometů poslal na střechu objektu.

Němci se pokusili prorazit bránu pomocí obrněného transportéru, ten ale obránci zneškodnili průbojnými náboji. Proti kasárnám pak útočníci nasadili tři minomety a protitankové dělo, ale bez účinku. Obránci odrazili tři německé útoky a teprve když jim začalo docházet střelivo a od vyššího vojenského velení dostali rozkaz zastavit palbu, začali vyjednávat o kapitulaci. Celý incident stál životy 18 Němců, na československé straně byli dva lehce ranění.

Soukromá vzpoura podplukovníka Mašína

Dilema, zda se okupaci bránit, nebo poslechnout rozkazy, řešili i další velitelé československé armády včetně podplukovníka Josefa Mašína, legionáře a otce bratrů Mašínových. Jako zástupce velitele 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v kasárnách v Ruzyni nařídil Mašín 15. března 1939 bez ohledu na rozkaz ke kapitulaci vydat ostrou munici a namířit děla na přístupovou silnici. Pak si oblékl slavnostní uniformu, připnul na ni všechna vyznamenání a čekal na Němce.

Místo nich se však objevili Češi. Za vzpurným velitelem dorazila delegace z generálního štábu, aby Mašínovi vysvětlila, že se žádná jeho soukromá válka s Německem konat nebude. Nezůstalo jen u slov, důstojníci v čele s generálem a bývalým legionářem Václavem Šárou museli Mašína povalit na zem a fyzicky zpacifikovat. Zdrcený Mašín si strhal výložky a zapřisáhl se, že s touto armádou už nechce nic mít.

Osudy velitelů

Další osudy velitelů, kteří v dramatických dnech rozpadu Československa hájili hranice státu, nebo to aspoň jako v případě Mašína měli v úmyslu, potvrzují, že poraženecká nálada v době německé okupace je historický mýtus.

Brigádní generál Oleg Svátek, který velel úspěšné obraně Podkarpatské Rusi, se ještě v březnu 1939 zapojil do vojenské ilegální odbojové organizace Obrana národa jako náčelník jejího krajského velitelství Praha jihozápad. Krátce před příjezdem Reinharda Heydricha do Prahy byl 4. září 1941 na zahradě svého domu přepaden a po potyčce zatčen gestapem. Němci ho popravili 1. října 1941 v ruzyňských kasárnách.

Velitel obrany Czajankových kasáren kapitán Pavlík se stal členem skupin Obrana národa a Za vlast a pravděpodobně se podílel i na organizaci atentátu na Reinharda Heydricha. Nakonec byl zatčen gestapem a v roce 1943 zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

Další z velitelů kasáren, poručík Karel Martínek, založil spolu s několika dalšími vojáky diverzní skupinu Bílá lvice, která na Zlínsku provedla několik pumových útoků na železnici. Na podzim 1944 byl zatčen, věznění přežil a po válce byl vyznamenán. Už roku 1949 ho ale komunisté uvěznili na 15 let jako potenciálního účastníka odboje proti nové totalitě. Zemřel v roce 1975 na leukemii.

Vzpurného podplukovníka Josefa Mašína vehnala okupace Československa do řad Obrany národa. Pro tajnou organizaci sháněl zbraně a vyráběl jednoduché bomby. Dvě z nich poslal 15. září 1939 po svém švagrovi v kufrech do Berlína. Jedna vybuchla u zdi policejního ředitelství na Alexanderplatzu, druhá pak ve výklenku dveří říšského ministerstva letectva. S podplukovníkem Josefem Balabánem a kapitánem Václavem Morávkem pak Mašín založil vlastní odbojovou skupinu známou jako Tři králové.

Gestapo Mašína zatklo 13. května 1941 během přestřelky v domě v Nuslích, odkud skupina vysílala do Londýna. O více než rok později 30. června 1942 ho gestapo popravilo na střelnici v Kobylisích.

Zdroj: ČTK, VHÚ