Jak Československo válčilo s Polskem: Těšín padl rychle, s Karvinou to bylo horší

Jedním z významných faktorů rozepře byla Košicko-bohumínská dráha, která od roku 1872 spojovala Těšínsko přes Jablunkovský průsmyk s východním Slovenskem a po vzniku samostatného Československa představovala jediné železniční spojení Čech s Košicemi. Slovensko ale po rozpadu Rakousko-Uherska ovládala maďarská armáda a nový stát musel o přidělené území tvrdě bojovat.

Přečtěte si také: Spor o Těšínsko vedl k vypráskání Poláků československou armádou. Násilí se vymklo kontrole

Právě po Košicko-bohumínské dráze se s pomocí obrněného vlaku podařilo Čechoslovákům do konce roku 1918 postoupit až do Košic a obsadit je. V cestě jim kromě Maďarů stáli i Poláci, kteří měli zálusk na Spiš. Byl to však teprve začátek konfrontace mezi Československem a Polskem, které na začátku roku 1919 kontrolovalo většinu Těšínska včetně klíčového Jablunkovského průsmyku a podstatné části zásob uhlí. Na konec ledna 1919 navíc Poláci naplánovali volby do polského Sejmu a volit se mělo i ve sporném Těšínsku, kde zároveň probíhaly odvody do polské armády.

Československo protestovalo a 21. ledna odeslalo do Varšavy pro Poláky nepřijatelnou výzvu ke stažení polského vojska a orgánů z Těšínska. O dva dny později 23. ledna se v 11:00 vydal velitel československých vojsk na Těšínsku podplukovník Josef Šnejdárek za polským generálem Franciszkem Latinikem a žádal vyklizení oblasti až k řece Bělé. Ultimátum mělo vypršet ve 13:00.

Sedm dní bojů

Poláci nereagovali a československé oddíly zahájily postup na Bohumín a Karvinou. Začal boj o území o rozloze 2282 kilometrů čtverečních, na kterém žilo přes 400 000 lidí. Polsko bylo v tu chvíli v nevýhodě, většina jeho čerstvě zformované armády byla vázaná boji s Ukrajinou ve východní Haliči.

Čechoslováci se naproti tomu mohli opřít o legionáře z Francie a Itálie, kterým se podařilo rychle obsadit Bohumín a Orlovou a po těžkých bojích i Karvinou. Těšín byl dobyt 27. ledna prakticky bez boje. Polské jednotky ustoupily k Visle, ale československá vojska je pronásledovala i tam. Na bojiště proudily stále další a další posily a Šnejdárek plánoval velký útok na polské město Skočov. K tomu už ale nedošlo. Dohodové mocnosti zasedající v té době v Paříži nebyly z války mezi dvě sousedy nadšené a 31. ledna 1919 přinutily obě strany konflikt ukončit.

Před 101 lety začala tzv. sedmidenní válka, svedená mezi Československem a Polskem o sporné území Těšínska. Vzpomínky čs. velitele pplk. Josefa Šnejdárka, zaznamenané jeho osobitým stylem, můžete najít v knize pamětí »Co jsem prožil« z roku 1939: https://t.co/1rvx08UpvH pic.twitter.com/Vyi9svjc21

— Národní digitální knihovna (@kramerius_nkcr) January 23, 2020

Po sedmi dnech bojů zaznamenalo československé vojsko 53 mrtvých a 187 zraněných vojáků, zajmout se podařilo 593 Poláků. Ti měli 92 padlých, 855 zraněných a kolem 800 dezertérů. Poláci nezajali žádného československého vojáka, zato ale na svém území internovali 551 českých civilistů, z nichž 39 zemřelo v táboře Dabiu u Krakova.

Mohlo by vás také zajímat: Polsko žádá stovky hektarů české půdy. Varšava s nadějí hledí na kabinet premiéra Fialy

Spor o Těšínsko měl neblahý vliv na sudetskou krizi

Mezinárodní arbitráž o rok později přiřkla část Těšínska obsazeného československými jednotkami v sedmidenní válce Polsku. I tak ale Československo udrželo kontrolu nad podstatnou částí uhelné pánve a také nad strategickou železnicí na Slovensko. Poláci také neobhájili své nároky na Oravu a Spiš.

Rozdělení Těšínska Polsko neuznalo a v září 1938 se s požadavkem na jeho připojení ohlásilo v Praze ve chvíli, kdy vrcholila sudetoněmecká krize. Polský diplomatický tlak podpořený soustřeďováním početných jednotek na polsko-československé hranici byl jedním z důvodů, proč se prezident Edvard Beneš rozhodl vydat Německu pohraničí bez boje.

Zdroj: VHÚ, Ferdinand Pelc: O Těšínsko (Slezská Ostrava, 1928)