Bratři Mašínové se prostříleli až do Západního Berlína. Jejich příběh budí kontroverzi dodnes

Ctiradovi Mašínovi, kterému nikdo neřekne jinak než Radek, je 23 let a má za sebou největší dobrodružství svého života. Spolu s o dva roky mladším bratrem Josefem a jejich 22letým kamarádem Milanem Paumerem jako jediní z pětičlenné skupiny dosáhli okraje Berlína, kde se jejich cesty rozdělily. Radek netuší, jak dopadli ostatní.

Čtěte také: Vyznamenejte část skupiny bratří Mašínů a Gabčíka s Kubišem, žádá Sněmovna prezidenta

Oba Mašíni, Milan Paumer a také Václav Švéda (32) a Zbyněk Janata (21) kličkují skoro celý říjen 1953 východním Německem ve snaze uniknout 30 000 příslušníků VoPo (Volkspolizei) a Rudé armády vybavených psy, kulomety, a dokonce tanky. Švéda a Janata jsou přitom zraněni, padnou do rukou východoněmecké policie a později je v Československu popraví.

Zraněný je také Milan Paumer, který schytal dvě střely do břicha. Přesto se on i Pepa Mašín do amerického sektoru probojují. Je 30 minut po půlnoci téhož dne, kdy Radek Mašín projde vrátnicí americké základny, když zvoní na policejní stanici v Západním Berlíně.

Je noc a znudění policisté hrají karty. Dvěma špinavým klukům vážícím sotva 55 kilo nikdo nevěří, že jsou to ti Češi, jejichž kličkování a útěk před desetitisíci vojáky a policisty v uplynulých týdnech se zatajeným dechem sledoval celý západní svět. Říká se o nich, že běhají jako Zátopek a střílí jako finští odstřelovači. To přece nemůžou být oni.

Teprve když Pepa Mašín z kapsy vyloví svou fotku, stejnou, jaká je na letáku s hledanou zločineckou bandou z Čech, policisté pochopí, koho mají před sebou. Přesvědčí je i stará německá pistole Walther PP 7,65 mm, kterou od války nikdo neviděl. Stejným typem zbraně se nejspíš zastřelil Adolf Hitler…

Protikomunistická skupina

Bratři Mašínové, Paumer, Švéda a Janata jsou členy odbojové skupiny založené v roce 1951 v Poděbradech. Jejich cílem je boj s komunisty, kteří se k moci dostali pučem o tři roky dříve. Nikdo netuší, jak dlouho se zločinecká vláda udrží u moci – že to nakonec bude 40 let tehdy (kromě komunistů) nikdo nečeká.

Mohlo by vás zajímat: Film o bratrech Mašínech dostal první trailer. Jsou to vrazi, anebo hrdinové?

Mašínové mají silný vzor ve svém otci, generálu Josefu Mašínovi (1896–1942), který jako člen slavné odbojové skupiny Tři králové za okupace těžce zatápí gestapu. To ho nakonec vypátrá a překvapí v pražských Nuslích. Legionář Mašín se prostřílí ze druhého patra po schodišti činžáku, je zraněn, zatčen a brutálně vyslýchán. Nacisté ho popraví 30. června 1942, necelý měsíc po smrti Reinharda Heydricha.

Mašínové mají po nástupu nové, tentokrát komunistické totality v únoru 1948 jasno – nebudou sedět s rukama v klíně, s nepřítelem se utkají tak, jak by to dělal jejich otec. Nejprve na tendry parních lokomotiv házejí podomácku vyrobené nálože, nikdy se ale nedozvědí, jestli nějaká opravdu vybuchla. Pak se chystají prostřílet se přes hranice na Západ, k tomu ale potřebují zbraně.

Dva případy majora Zemana

Nejprve se vloupají do muzea, rozbijí vitrínu se samopaly a pistolemi, ale zjistí, že všem zbraním chybějí závěry. Další pokusy zaměří na stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, zemřou při tom dva lidé. Nejprve v Chlumci 13. září 1951 skupina zabije strážmistra SNB Oldřicha Kašíka, zbraně ale nezíská. O dva týdny později jsou na řadě Čelákovice.

Ke zdejší služebně SNB přijíždějí mašínovci v sanitce, jejíž posádka je omámená chloroformem a přivázaná v lese ke stromu. I strážmistr Jaroslav Honzátko skončí spoutaný a omámený chloroformem, Radek Mašín mu ale navíc dýkou podřízne hrdlo. Tentokrát se podaří ukořistit i zbraně.

Další mrtvý se na kontě skupiny objeví téměř o rok později v srpnu 1952 – jde o pokladníka Josefa Rošického, který veze výplatu do národního podniku Kovolis. Pepa Mašín chce ale 900 000 korun určených pracujícímu lidu použít na osvobození svého bratra Radka.

Ten skončil v rukou SNB po prozrazení příprav k útěku na Západ. Komunistický režim přitom Radka Mašína paradoxně neodsoudil za to, co udělal, ale za to, co neudělal. Za přípravu ilegálního přechodu státní hranice dostal v srpnu 1952 2,5 roku vězení, zatímco zabití dvou příslušníků SNB z podzimu 1951 si kriminalisté se skupinou bratří Mašínů spojit nedokázali. Až do svého propuštění v červnu 1953 pak Radek třídil v jáchymovských dolech uranovou rudu.

Mimochodem, pokud vám spojení sanitky a chloroformu připadá povědomé, nejspíš je znáte z oslavného komunistického seriálu Třicet případů majora Zemana (díl Strach). Scenáristé si z akcí Mašínů vypůjčili i další motivy – například díl Vrah se skrývá v poli čerpá ze záškodnické operace, během níž Mašínovi v září 1953 zapálí téměř současně 17 stohů slámy.

Útěk přes Krušné hory

Po akci stohy začíná být pro Mašíny i jejich parťáky půda čím dál žhavější. Rozhodnou se tedy prosmýknout se chabě střeženou hranicí do sousední NDR a dojet do Západního Berlína, který tehdy ještě od okolního světa neodděluje Berlínská zeď.

Na cestu se vydává pět mladíků, nejstarší z nich je třicetiletý Václav Švéda, velký obdivovatel generála Mašína. Za války chtěl utéct do Británie a dát se k RAF, místo toho ale dostal od Němců 15 let nucených prací. V roce 1945 se přižení na statek v Lošanech u Kolína, čímž dojde ke dvěma věcem – Švéda se stane příbuzným Mašínů (čirou náhodou si vzal jejich vzdálenou sestřenici) a navíc ho už za pár let díky statku komunisté zařadí mezi kulaky a pošlou i s rodinou na ulici.

Pokus přepadnout na silnici auto se ale skupině nepovede, naopak na sebe všechny upozorní. Po přestřelce v nádražní budově malé železniční stanice Uckro zhruba v půli cesty do Berlína už pětici Čechů honí tolik vojáků a policistů, až se západní tajné služby začínají ptát, co že se v té NDR vlastně děje.

Shodou náhod, svou vlastní vytrvalostí a možná i působením vědmy, která jim předpověděla dlouhý život, se daří oběma Mašínům, Milanu Paumerovi, Václavu Švédovi a Zbyňkovi Janatovi hustými kordony pronikat. V přestřelkách postupně zabijí dva německé policisty, ztratí ale Švédu i Janatu. Východní Němci mluví o „české válce“, všude visí zatykače, vojáci a policisté ve dvojicích po pěti metrech blokují desítky kilometrů cest a silnic. Uprchlíci v dokonale placaté NDR kličkují, schovávají se, jedí syrové zelí – ale stále jsou naživu a blíží se k Berlínu.

Soudit, anebo vyznamenat?

Skutečnost, že se tři z pěti příslušníků bezejmenné skupiny bratrů Mašínových nakonec do Západního Berlína dostanou, je malým zázrakem. Oba Mašínové si splní sen a vstoupí do americké armády. Ta se ale v rozporu s jejich představami do Československa vpadnout nechystá – a to dokonce ani v létě 1968, kdy Československo okupují vojska Varšavské smlouvy.

Na svém kontě mají členové skupiny několik mrtvých a raněných a značné materiální škody a jejich činy budí kontroverze i desítky let od pádu komunismu – jedni je navrhují na státní vyznamenání, druzí je chtějí soudit jako řadové zločince.

Jisté je, že Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.) ve svém paragrafu č. 3 § 3 praví, že odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty (i v případě odboje a spojení se s cizí mocností). Rovněž Spojené státy uprchlé bratry Mašínovy ani Milana Paumera zpět do ČSSR přes opakované žádosti nikdy nevydaly s odůvodněním, že jejich činy měly politickou motivaci.

ZDROJ: Jan Novák: Zatím dobrý, Brno 2004