Bitva u Little Bighornu trvala hodinu, generál Custer padl za provizorní hradbou z mrtvých koní
Zřejmě nejslavnější bitva amerických dějin byla důsledkem zlaté horečky. Ke zrodu legendy o 7. kavalerii, kterou u Little Bighornu vyhladili indiáni, napomohla zbrklost jejího velitele, generála George Armstronga Custera.
Pohoří Black Hills na rozhraní Jižní Dakoty a Wyomingu převyšuje okolní planiny místy až o 900 metrů. Pro Lakoty, které známe jako Siouxy, ale také třeba Čejeny a další indiánské národy Velkých plání jde o středobod jejich světa, posvátné místo předků. Právě zde, v rozeklaném lesnatém masivu, se měl zrodit jejich národ.
Přečtěte si také: Masakr stovek indiánů provázely hrůzné scény. Vojáci vraždili především ženy a děti
Zlato v Black Hills
Když v roce 1868 americká vláda smlouvou z Fort Laramie potvrdila, že Black Hills patří indiánům, netušila, že se právě tady o pár let později v roce 1874 najdou bohatá ložiska zlata. Území zaplavili prospektoři a konflikty s indiány na sebe nenechaly dlouho čekat.
Prezident Ulysses S. Grant (1869–77) viděl ve zlaté horečce příležitost, jak znovu nastartovat osidlování Západu. Nabídl Siouxům, že od nich Black Hills za šest milionů dolarů, což by dnes bylo zhruba 180 milionů USD, odkoupí. Uznávaný siouxský náčelník Sedící býk to ale odmítl. Podle legendy vzal mezi prsty špetku hlíny a přitom řekl: „Nechci prodat žádnou půdu, ani takhle malou špetku ne.“
Vláda ve Washingtonu se tedy rozhodla Black Hills obsadit násilím. Nařídila indiánům, aby se přesunuli do vymezených rezervací a vyslala proti nim federální vojsko. Jeho součástí byla i 7. kavalerie v čele s miláčkem davů, plavovlasým podplukovníkem Georgem Armstrongem Custerem. Hodnost generála, která se mu běžně přisuzuje, souvisí s jeho působením za občanské války, kdy byl jmenován generálem milice.
Velký tábor
Indiáni ale byli připraveni. Téměř čtyři tisíce bojovníků z kmenů, jako byli Siouxové, Severní Čejenové a Arapahové, se sjely z Kansasu, Colorada, Nebrasky a z teritoria Wyoming a utábořily se u řeky Little Bighorn v Montaně. Bylo to největší indiánské vojsko, jaké kdy americká armáda viděla.
Custer velel 647 mužům, které rozdělil do tří oddílů, vedených kromě něj ještě majorem Marcusem Renem a kapitánem Frederickem Benteenem. Existují domněnky, že nechtěl na nikoho čekat a se svou relativně nepočetnou jízdou si vybojovat slávu sám pro sebe, ale mohlo to být i jinak.
Custer chtěl na indiánské ležení zaútočit 26. června 1876, díky zprávám od indiánských zvědů ale nabyl přesvědčení, že o něm jeho nepřátelé už vědí. V důsledku toho se rozhodl zaútočit o den dříve 25. června. Svou roli hrála také Custerova obava, že se indiáni rozptýlí a k bitvě vůbec nedojde.
Nerovný boj
Jako první zaútočil na indiánské ležení major Reno se svými muži, byl ale zatlačen zpět a až do konce bitvy izolován v údolí řeky. Utrpěl minimální ztráty, nemohl ale Custerovi nijak pomoci. K Renovi se nakonec připojil i třetí oddíl kavalerie s kapitánem Benteenem. Custer a jeho oddíl 210 mužů čelili přesile nejméně 1 500 indiánských bojovníků sami.
Na rozdíl od zažitých představ byli mnozí indiáni vyzbrojeni opakovačkami a do jisté míry tak disponovali větší palebnou silou než Custerovi vojáci. Ti pod tlakem útočících indiánů couvli na nedaleké návrší, kde zformovali obranu. Poslední boj Custerových mužů se odehrál asi 5 kilometrů od oddílů majora Rena a kapitána Benteena, kteří se indiánským útokům bránili až do 27. června.
Smrt na bojišti
Co přesně se v místě posledního odporu kavaleristů odehrálo, se neví zcela jistě. Z Custerových mužů totiž nikdo nepřežil a pozdější výpovědi indiánů si často zásadně protiřečily. Dokonce ani netušili, že proti nim stojí sám Custer, indiány nazývaný Žlutý vlas.
Když na místo bitvy o dva dny později dorazil se svou kolonou generál Terry, byl v šoku. Na bojišti ležela jen nahá skalpovaná těla Custerových mužů, většinu svých zabitých indiáni odvezli sebou. Na místě byla patrná obranná linie kavaleristů provizorně zbudovaná z těl zabitých koní. Je tedy jisté, že Custer organizoval obranu a zřejmě doufal, že přijde pomoc. Indiáni ale jeho muže během jediné hodiny zdecimovali.
Porážka byla zdrcující. Pět z dvanácti kompanií 7. kavalerie bylo zničeno a Custer byl zabit, stejně jako dva z jeho bratrů a také jeho synovec a švagr. Sám Custer utrpěl dvě střelná zranění – jedno do levé části hrudi a druhé do levého spánku, obě fatální.
Celkový počet obětí na straně Spojených států zahrnoval 268 mrtvých a 55 těžce zraněných (šest zemřelo později na následky zranění) včetně čtyř zvědů z kmene Vraních indiánů a nejméně dvou zvědů z kmene Arikarů.
Hořké vítězství
Pro indiány to bylo ale hořké vítězství. Vyhladili sice Custerovy kavaleristy, sami ale při útoku na jeho poslední pozici ztratili vůbec nejvíc mužů. Navíc už 48 hodin po bitvě se indiánský svaz kvůli nedostatku zvěře a trávy pro koně rozdělil do menších skupin.
Mohlo by vás také zajímat: Vinnetouovi potomci milují husity. Opravdoví indiáni nebyli jako z filmu, nosili i cylindry
Armáda znovu vytáhla proti indiánům v říjnu 1876, nikdy se už ale nesetkala s tak početným vojskem jako u Little Bighornu. V květnu 1877 uprchnul Sedící býk do Kanady a Šílený kůň se jen několik dnů poté vzdal vojákům v Nebrasce. Veškerý odpor Siouxů ustal 7. května 1877.
Zdroj: NPS, Encyclopedia Britannica, Smithonian Magazine
Video, které jste mohli minout: Záhada slavné mayské pyramidy odhalena. Dokonalý kalendář uvnitř skrývá tajemství
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
