5 děsivých skutečných zvířat, která inspirovala Vetřelce. Horká kyselina v těle není úplný výmysl

Královna naklade vejce, z vajec se vylíhne odporný dlouhonohý facehugger, přicucne se někomu či něčemu na obličej a naklade do něj vetřelčí embryo. Pak mrtvý odpadne a hostitel se zdá úplně v pořádku. Jenže to už mu v hrudníku roste malý xenomorf a brzy se mu zaživa vydere z těla. Téměř nezničitelný tvor s kyselinou místo krve a dvěma čelistmi vždy trochu připomíná svého hostitele, brzy nicméně začne terorizovat své okolí. Jak roste, vždycky svlékne krunýř, do něhož se už nevejde.

Tak to je zhruba vše, co o životním cyklu vražedného vesmírného monstra díky několika filmům víme. Jeho podobu pro první film Ridleyho Scotta vytvořil vynikající švýcarský umělec Hans Rudolf Giger. Inspiraci ale nehledal mezi hvězdami. Stejně jako scenáristé a filmoví tvůrci se při vymýšlení dnes už kultovního monstra inspiroval u tvorů, které bez problémů můžeme potkat na planetě Zemi.

Prskavci s kyselinou v těle

Kyselina v žilách sice pozemským tvorům skutečně nekoluje, prskavci se tomu ale přiblížili hodně blízko. V oddělených tělesných komorách skladují chemikálie (jejich složení se liší druh od druhu), a pokud se ocitnou v nebezpečí, vypustí je do další dutiny, kde se smíchají. Výslednou škodlivou směs, jež se při následné chemické reakci zahřeje až na sto stupňů Celsia, pak vystříknou z otvorů v pozadí na svého protivníka. Zahnat takhle dokážou třeba i kočku.

Murény a jejich dvě čelisti

Přesně jako menší vysouvací ozubená ústa filmových vetřelců funguje neobvyklá anatomie murén. Čelistmi, které jsou u těchto úhořům podobných tvorů vidět na první pohled, svou kořist lapí a druhými, vnitřními ústy si ji pak naporcují. Neprobíhá to samozřejmě tak dramaticky jako u vetřelců, rychlost je to ale pořádná – všechny pohyby vnitřních čelistí probíhají ve zlomcích sekund.

Parazitické vosičky hostitele žerou zaživa

Vosička Hyposoter horticola své larvy naklade do maličkého motýlího vejce těsně předtím, než se z něj vylíhne housenka. V housenčím těle pak vosí larvy dlouho nečinně čekají, dokud housenka úplně nevyroste. V tu chvíli projde vosí larva růstovým spurtem a během něj sežere vnitřek housenky. Hororový výtrysk parazita z housenčího hrudníku ale nečekejte, larvička si okolo housenčí mrtvoly pouze vytvoří vlastní kokon a v něm se poklidně přemění na vosičku.

Mořský pavouk a Facehugger

Obří „mořský pavouk“, členovec žijící v ledových vodách Antarktidy, je – alespoň co se barvy a nohou týče – naprosto věrnou napodobeninou vetřelčího Facehuggera. V průměru měří i třicet centimetrů a párů nohou může mít od čtyř do šesti. Zajímavé je, že právě v nohou se nacházejí jeho životně důležité orgány.

Larvě vážky se při lovu vymrští „maska“

Malé vetřelčí čelisti dokážou vystřelit obrovskou rychlostí a provrtat kořist skrz naskrz. Larvy vážek tohle dokážou také. Vymrští se jim od úst lapač, jemuž se říká maska. Jde vlastně o protažený pysk. Protáhnout jej vážčí larva dokáže až do vzdálenosti jedné třetiny vlastního těla a kořist, na kterou jím namíří, to má spočítané. Okamžitě si ji přitáhne k hladovým ústům.

Zdroj: Alienfilmspedia