Proč lidé nemají srst? Nejpodivnější teorie je známá jako „hypotéza vodní opice“

Byť se stále najdou jedinci, jejichž množství chlupů je natolik bohaté, že by se s jistou dávkou nadsázky dalo označit za „zvířecí“, je právě absence chlupů tím, co nás na první pohled jasně odlišuje od šimpanzích příbuzných. Proč nám ale evoluce chlupy vzala? Ostatně seveřanům by se „hřejivá srst“ bezesporu hodila a bujný porost je u mnoha druhů zvířat výrazným znakem pro rozlišení například pohlaví.

Stačí si vzpomenout na hřívu u lvů nebo růst vousů u mužů. „Hloubka hlasu, podobně jako hustý vous, jsou indikátory vyšší hladiny testosteronu, který může ukazovat i na další vnitřní, jinak neviditelné kvality svého nositele,“ píše Josef Duda ve své diplomové práci Pohlavní dimorfismus lidského obličeje. Je tedy jasné, že porost vousů i chlupů má svůj význam.

Bez chlupů kvůli regulaci teploty či parazitům

Řada vědců soudí, že hustý porost na tvářích našich předků, kteří začali žít ve skupinách, neumožňoval číst emoce. Za chlupatou tváří se totiž snadno skryl nechtěný úšklebek či stydlivé červenání. Další zase tvrdí, že v oblasti původního lidského vývoje, tedy v jižní Africe, jsou chlupy z hlediska termoregulace spíše na obtíž. To ale nevysvětluje, proč jiná zvířata zůstala chlupatá. K tomu se přidaly i argumenty tvrdící, že se na těle bez srsti hůře daří parazitům. To bezesporu potvrdí každý rodič, který nechal svého potomka ostříhat nakrátko poté, co přinesl ze školy vši.

Pravdou je, že mnohé druhy opic a lidoopů stráví vybíráním parazitů a péčí o srst velkou část dne. Z hlediska termoregulace jsme pak dokázali ztrátu srsti vyrovnat hned dvěma způsoby. Jednak lidé ovládli oheň a navíc se začali balit do srsti jiných zvířat. U savců je kožich něčím přirozeným, ale zdaleka nejsme takovou výjimkou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Srst nemá ani slon či rypoš lysý a logicky ani žádný z kytovců.

Vyvíjel se člověk ve vodě?

Nejbizarnější teorie týkající se lysosti člověka vešla ve známost jako „hypotéza vodní opice“. Přišel s ní biolog Alister Hardy, který uvažoval o možnosti, že nějaký druh primáta vstoupil kvůli potravě do vody. Posléze se naučil stát vzpřímeně a nakonec, když vodní prostředí opustil, pokračoval v evoluci směrem k Homo sapiens. Článek, který vyšel v roce 1960 v časopise New Scientist, sice vzbudil pozornost, profesor Hardy si však byl bezpochyby vědom bizarnosti teorie, neboť na závěr svého článku poznamenal: „Moje práce je samozřejmě pouze spekulací – hypotézou, o které je třeba dále diskutovat a testovat ji pomocí linie důkazů. Takové nápady jsou užitečné, pouze pokud podněcují nové dotazy, které nás mohou přivést blíže pravdě.“

Hardy nebyl jediný, kdo si s podobnou myšlenkou pohrával. Elaine Morgan v knize The Aquatic Ape Hypothesis: The Most Credible Theory of Human Evolution připomíná Maxe Westenhofena, který poukazoval na možnost, že předchůdce dnešního člověka v rámci své evoluce před miliony lety absolvoval semiakvatickou (polovodní) fázi vývoje druhu.

Jiný biolog, Desmont Morris, sice napsal vědecký bestseller Nahá opice, který vyšel i česky, ten je ovšem zaměřen spíše na podobnost člověka se zvířaty v oblasti psychologie. Přesto pokryv kůže zcela nemíjí. V úvodu udává ztrátu chlupů jako do očí bijící znak člověka. „Kromě nápadných chomáčků vlasů na hlavě, v podpaží a kolem pohlaví je povrch kůže úplně holý. Porovnáme-li ji (lidskou kůži) s ostatními druhy primátů, kontrast bije do očí. Pravda, některé druhy opic a lidoopů mají holé plošky kůže na zadku, na obličeji nebo na hrudi, ale nikde mezi ostatními druhy v počtu jednoho sta devadesáti dvou (citace pochází z českého vydání z roku 1971, od té doby byly popsány další druhy primátů, pozn. autora) není nic, co by se jen přibližně podobalo zevnějšku člověka.“

Jednu chlupatou vzpomínku na naše lidské předky nicméně máme. Nazývá se lanugo a jde o srst, kterou je lidský plod pokryt těsně před narozením. Ta odpadá do plodové vody anebo v případě předčasného porodu záhy zmizí.

Hlavní slovo má genetika

Ať už je důvod absence srsti u lidí jakýkoliv, faktem zůstává, že výraznou roli hraje genetika. Naši podobu dědíme, tudíž musí být zakomponována v genetickém kódu. Ani ten nejchlupatější z nás totiž nemá chlupy na dlaních či chodidlech. Tam rostou chlupy například ledním medvědům, což jim jednak zjednodušuje chůzi na hladkých ledových plochách a zároveň je porost izoluje od chladu.

Ještě jednou si tedy položme otázku, proč jsme vlastně ve smyslu pokryvu kůže „nazí“? Studie 10 autorek a autorů publikovaná v prestižním magazínu Cell Reports popisuje inhibitor, který brzdí růst chlupů. V rámci pokusu se u myší vybrala část těla, která není pokryta srstí, a změnou genetického kódu se dosáhlo toho, že jim tam chlupy růst začaly. Vědci věří, že pokud se přijde na mechanismus, který podporuje nebo zabraňuje růstu chlupů, dá se v rámci genomu dále sledovat historie dané vlastnosti, a tedy dojít do bodu, kdy se vyvinul. Příběh naší bezchlupatosti tedy ještě bude pokračovat.

Zdroj: Scientific American