Ženě serval obličej a utrhal ruce. Agresivního šimpanze nezastavil ani nůž v zádech

Když 16. února roku 2009 přijal operátor v americkém Connecticutu volání na tísňovou linku, uslyšel na druhém konci strašlivé, nelidské výkřiky a pláč. Z toho, co mu udýchaná sedmdesátiletá žena dokázala sdělit mezi vzlyky a marnými pokusy zpacifikovat svého domácího mazlíčka, pochopil, že ochočený šimpanz brutálně napadl její kamarádku. Ze záznamu hovoru úplně mrazí. „On ji sežere, zabije ji… Pušku… Musejí ho zastřelit! Prosím, prosím! Rychle! Prosím, já nemůžu, kde jsou? Prosím, kde jsou???“

Policisté si dokonce nebyli jistí, jestli nejde jen o vtip, dokud nedorazili na místo. Zkrvavený a rozzuřený šimpanz Travis se na ně vrhnul, a než do něj vypálili zásobníky, stihl jim ještě urazit boční zrcátko. Pak se, smrtelně zraněný, odbelhal do domu, kde se svou majitelkou pokojně žil víc než desetiletí.

Pozornost policistů a přivolaných záchranářů se pak obrátila k rozsápanému, znetvořenému tělu na ulici. Napadená 55letá žena prakticky neměla obličej a zvíře jí utrhlo obě ruce. Stále však žila.

Šimpanzi válčí, oplácejí a mají krátkou rozbušku

Je zvláštní, že tolik lidí považuje šimpanze za roztomilé a neškodné tvory. Zřejmě za to mohou různé reklamy a televizní pořady, kde vystupují většinou šimpanzí mláďata. Šimpanz ale ve skutečnosti patří k nejnebezpečnějším zvířatům vůbec. Samci jsou stále ještě o něco drobnější než lidé, jsou ale taky 1,35krát silnější než my. A taky jsou daleko mrštnější.

Jsou to také jediná zvířata na světě, která mezi sebou válčí (samozřejmě až na lidi). A zatímco divocí šimpanzi člověka napadnou zřídka, ti v zajetí chovaní jsou něco zcela jiného. Podle odborníků je to tím, že divocí šimpanzi z lidí mají strach a netuší, že jsou silnější. Jinak by se nerozpakovali útočit častěji. Nejde přitom o žádnou primární agresivitu, naopak, umějí být velice mírní a ohleduplní. Jak ale naznačuje výzkum, pokud se naštvou, oplácejí. Obzvlášť dospělí samci jsou velmi reaktivní.

Ani to, že šimpanze lidé vychovají od úplného miminka, absolutně neplatí jako záruka bezpečí. Samozřejmě, lidé si ve většině případů napadení zvířaty takzvaně „vykoledují“, jenže ve smrtelný útok šimpanze se může změnit i úplná maličkost. Travis je toho zářným příkladem.

Travisův příběh

Sandra Heroldová s manželem Jeromem si Travise adoptovali v roce 1995. Tehdy mu byly pouhé tři dny. Vychovávali ho přímo u sebe doma, na předměstí Stamfordu, a v okolí byl téměř celebritou. Heroldovi vlastnili odtahovou společnost a šimpanze běžně brali s sebou do práce. Policisté si s ním mávali z auta, sousedé si s ním chodili hrát. A Travis se toho taky hodně naučil. Uměl si odemknout, obléct se, jedl lžící, jezdil na kole, krmil senem koně svých majitelů, díval se na televizi a sám si ji i přepínal dálkovým ovladačem. Několikrát ho nechali taky řídit auto, samozřejmě v bezpečných podmínkách. Tolik miloval zmrzlinu, že si vytipoval i čas, kdy okolo jejich domu jezdí zmrzlinářský vůz.

Jenže čas nejde zastavit a každé mládě nakonec jednou vyroste a Sandra navíc postupně přišla jak o jediné dítě, tak i o manžela. Zbyl jí jen Travis. A ten měl čím dál větší problémy. Sandra věděla, že ho nakonec bude muset dát do specializovaného zařízení, čekala ale příliš dlouho.

Nakonec Travis onemocněl boreliózou, která u (geneticky od šimpanzů nepříliš vzdálených) lidí může způsobit například i bolesti kloubů, duševní problémy a potíže rozpoznat známé tváře. Toho dne, kdy došlo k útoku, mu jeho majitelka dokonce ráno podala čaj „říznutý“ Xanaxem, který měl zmírnit jeho úzkostné stavy, ve finále ale mohly podle odborníků jeho vedlejší účinky situaci naopak zhoršit.

Napadení Charly Nashové

Bylo okolo půl čtvrté odpoledne, když si Travis vzal klíče od domu, odemkl si a vydal se sám na ulici. Tehdy sedmdesátiletá Sandra ho nemohla dostat zpátky, a tak si zavolala na pomoc svou 55letou kamarádku Charlu Nashovou. Travis ji znal od dětství, tentokrát se před ním ale objevila s novým účesem a navíc svírala v ruce jeho oblíbenou hračku. Okamžitě ji brutálně napadl. Drásal a kousal ji do obličeje, rval jí končetiny od těla. Bylo jasné, že ji zabije, pokud někdo nezasáhne.

Sandra se rozzuřené zvíře pokusila od útoku odradit. Dokonce ho praštila lopatou a pak pobodala nožem. „Bylo to jako kdybych bodala sama sebe,“ vypověděla později. Travis pro ni byl jako vlastní dítě. „Otočil se na mě, jako by říkal mami, co mi to děláš…“ Ani nůž v zádech ho ale nezastavil. Svou oběť nechal být, až když se objevili policisté. Na následky střelných zranění zemřel chvilku poté, co odešel do domu.

Záchranáři byli přesvědčení, že Nashová svá příšerná zranění nemůže přežít. Z obličeje a rukou jí nezbylo téměř nic. Na operačním sále na ní tým lékařů pracoval sedm hodin. Dokázali jí přidělat čelist, ale kosti v obličeji měla úplně rozdrcené, chyběly jí obě oči, nos, rty. Měla poškozenou mozkovou tkáň.

Tvář jí vrátil tým Bohdana Pomahače

Navzdory tomu všemu ale přežila a nakonec dokonce v roce 2011 podstoupila experimentální transplantaci obličeje a rukou, kterou vedl známý český plastický chirurg Bohdan Pomahač. Ruce nakonec její tělo odmítlo, ale tvář jí zůstala. Případ nakonec pomohl změnit americkou legislativu a zákony regulující domácí chov exotických primátů. Jeho majitelka, Sandra Haroldová, zemřela jen dva roky po děsivé tragédii. Zabilo ji aneurysma aorty.

Zdroj: NYmag