Světový unikát: Nadšenci staví pravý středověký hrad s pomocí techniky a materiálů ze 13. století

Všechno začalo, když se jeden bohatý, tehdy asi třicetiletý francouzský podnikatel jménem Michel Guyot rozhodl pořídit zámek. S bratrem Jacquesem ho původně chtěli zrestaurovat. To se psal rok 1996. Archeologové, které na místo přizval, je ale upozornili, že zámek stojí na základech dávného středověkého hradu, což vnuklo Guyotovi nápad: Co zkusit postavit hrad úplně nový, ale zároveň starý?

Od roku 1997 proto na velice příhodném místě (nedaleko lesa i lomu blízko francouzského Avallonu) pomalu ale jistě roste Guédelon. Kdokoli k němu přijede, jako by nechal za zády celá staletí. Od hradů, které se v zemi stavěly během 13. století, ho neodlišuje vůbec nic, od způsobu, jakým získávají kameny pro stavbu, až po oblečení, co mají dělníci na sobě. S jedinou výjimkou…

Kameny z dolu, dřevo z lesa a obarvená majonéza na zdech

Jak přesně tedy Guédelon vzniká? Jeho základními stavebními materiály jsou kámen a dřevo. Obojí dělníci získávají z místních zdrojů, tedy z nedalekého kamenolomu a lesa. Některé kusy kamene v lomu opracovávají i osm dní v kuse, než je naloží na koňský povoz a dovezou na staveniště.

S vyzvedáváním těžkých břemen (jak na povoz, tak během stavby) pomáhá dělníkům jeřáb starodávné konstrukce, jehož centrem je zařízení připomínající křeččí kolečko – jen pro lidi. Přístroj má ale své limity, poradí si jen s bloky o hmotnosti do cca 500 kilogramů.

Podle instrukcí z přelomu 12. a 13. století dělníci připravují a míchají také směs, kterou jednotlivé kamenné bloky lepí k sobě; vápno nebo sádru zkombinovanou s přísadami jako je živočišný tuk, vaječné bílky nebo dokonce pivo.

Přečtěte si také: 400 let stará železná protéza ohromila vědce. Hýří elegancí a byla dobře ukrytá

Dřevo konstruktéři opracovávají přímo na místě a samozřejmě ho před umístěním také pěkně postaru ošetřují s pomocí různých pryskyřic, borového dehtu nebo olejů. Hřebíky si kovář vyrábí přímo na místě. Tak jako všechny nástroje, které dělníci potřebují.

Umělci, kteří na Guédelonu také pracují, pro svá výtvarná díla používají barvy vyrobené smícháním přírodních pigmentů s nějakými běžně dostupnými vazkými hmotami a činidly. Třeba s obyčejnými žloutky a octem.

Místní dělníci pomáhají i na Notre-Dame

Kdo umí počítat, dá si snadno dohromady, že se na Guédelonu pracuje už víc než čtvrtstoletí. Pro mnohé z dělníků, kteří se na projektu podílejí, tvoří období strávené na tohle staveništi většinu jejich života – což je další věc, která je shodná s tím, jak to chodilo v dobách minulých.

Na to, co dokážou, jsou dělníci samozřejmě nesmírně pyšní. Když shořela katedrála Notre-Dame, byli to právě místní dělníci, které požádali o pomoc při rekonstrukci jeho složité střešní konstrukce – jsou jediní, kdo si s tímto téměř nadlidským úkolem možná dokáže poradit.

Pokus, omyl

Dokončit projekt výstavby Guédelonu potrvá dalších minimálně patnáct let, což nikomu nevadí – díky tomu, že ho navštíví ročně kolem 300 tisíc lidí, je finančně soběstačný a navíc je nesmírně cenný pro mnoho výzkumníků. Můžeme si ho vlastně představit jako takové vykopávky naruby, živoucí archeologický projekt.

Tam, kde chyběly znalosti, totiž nastupují experimenty – místní hrnčíři museli například postavit pět různých pecí, než měli takovou, která pro vypálení dobových hliněných tašek fungovala. Současným odborníkům tak Guédelon doslova pomáhá znovu objevit už dávno zapomenuté aspekty středověkého řemeslného umění.

Existuje jen jediná věc, která není na staveništi v souladu s dobami minulými, přesněji takový soubor drobností – dělníci mají například kovové výztuhy ve špičkách bot. Sem tam se tam objeví někdo s helmou, i když dobře maskovanou kusem látky. Lidé pracující v dole nosí i zcela moderní ochranné brýle. Středověký jeřáb se může pyšnit brzdným systémem z 21. století. Jinými slovy, tam, kde by lidé riskovali život nebo zdraví, není ani pro takový projekt, jako je stavba Guédelonu, potřeba zůstávat ve středověku.

Zdroj: Guedelon.fr, NPR, Telegram, Archeology Travel