Nejdrsnější hymny světa: Znáte je všechny?

Nejdrsnější hymny světa: Kde se pořád zpívá hlavně o krvi?

Barikády ve filmu Bídníci Zdroj: Universal pictures

Státní hymna do značné míry odráží mentalitu národa. Některé písně jsou však o poznání brutálnější než jiné, pějící o svobodě, lásce a humanismu. Které to jsou a co o daných státech říkají?

Přiznejme si, že naše hymna Kde domov můj příliš respektu nebudí. Můžeme se sice pyšnit tím, že před námi nikdo divadelní šlágr jako národní hymnu nepoužil, ovšem její text žádné potenciální nepřátele kdovíjak nerozhodí. To nejspíš ani nebylo účelem, tento státní symbol totiž ukazuje krásy naší krajiny a radost, která je s životem v českých luzích spojena. Jenže zdaleka ne všechny státy použily takto oslavnou a pozitivní píseň jako svou hymnu. Leckteré z nich jsou naopak pořádně děsivé a o brutální výjevy v nich není nouze. Které to jsou?

Plačící Uhry

Maďaři mají hymny v podstatě dvě, Himnusz a Szózat, oficiální uznaná je však pouze první z nich. Na rozdíl od nás však své státem požehnané písně berou velmi vážně, a tak můžete hymnu slyšet denně o půlnoci v televizi. A že je co poslouchat – Himnusz má 8 slok nabitých milníky maďarské historie. Přestože dnes Maďaři nepatří mezi přehnaně religiózní země, jejich hymna spočívá v apelu na Boha. Apelu, který popisuje těžkou uherskou historii a utrpení, jímž si musel maďarský národ v průběhu věků projít. Kvůli nájezdům Mongolů či Turků si prý Maďaři už vytrpěli dost a bůh by s nimi měl mít pochopení. A tahle myšlenka je vyjádřená skrze verše o pláči sirotků, mořích krve a plamenů či hrobech udatných maďarských bohatýrů. Inu, když apel, tak apel.

Klasika klasik

Muselo to přijít a je to tady. Le Marseillaise patří mezi nejslavnější hymny světa a jen málo písní ve vás takhle silně probudí touhu prolévat krev na barikádách. Aby také ne, vždyť vznikla během revolučních dní roku 1792 a na další dvě století se stala symbolem revoluce nejen ve Francii, ale v celé Evropě. Dokonce se v roce 1917 mezi dvěma revolucemi (Únorovou a Říjnovou) stala nakrátko hymnou Ruska. V posledních dekádách se objevilo mnoho kritiků brutálního textu, jelikož zpívat na konci 20. století o krvavých praporech, vraždění dětí a výzvách k boji je poněkud nehumanistické. Mírně řečeno. Vzhledem k silné tradici písně však nemůžeme změnu čekat a Francouzi se tak budou svým drsným popěvkem pyšnit dál.

Válka a zase válka

Zatímco většina jiných písní použitých jako hymny kombinuje krutosti s verši o svobodě a rodné zemi, několik výjimek se přece jen najde. Patří mezi ně Vietnam a Mexiko, jejichž hymny jsou jednoduše pouze o válce. O tom, že jakmile bude potřeba, prostě při nejbližší možné příležitosti celý národ vezme do rukou zbraně a bude se hrnout do války.

Mexická hymna vznikla v polovině 19. století, a to trochu nedůstojným způsobem. Napsal ji totiž básník ve chvíli, kdy ho snoubenka zamkla v pokoji. Taková situace nikdy nepotěší, ale kdo z nás by v tu chvíli začal psát deset slok plných nenávisti vůči nepřátelům, kteří se opováží znesvětit posvátnou mexickou půdu? Rýmy o zkrvavených kopích a polích posetých mrtvolami svědčí o tom, že byl mexický básník ze své situace skutečně frustrovaný.

Ani vietnamská hymna si servítky nebere a zmiňuje rudou vlajku odvozenou od krve vlastenců, zlatou hvězdu vedoucí armádu k vítězství a radosti z obětování života pro dobro národa. V polovině 20. století, kdy text vznikl, očividně nebyl čas nazbyt, jelikož pouhé dvě sloky písně kolem horké kaše rozhodně nechodí. Hymna vede lid k neúnavnému boji, spěchu na bitevní pole a otevřené nenávisti, kterou prý Vietnamci museli tak dlouho skrývat. Po poslechu téhle skladby by vyrazil do první linie i zarytý pacifista!

Historické znemožnění

A na závěr musíme zmínit i známou Píseň Němců (v originálu Das Lied der Deutschen), jež sice ve svém explicitním významu není tak krutá jako předchozí příklady, avšak historicky vešla ve známost ne v úplně pozitivním světle. Hudbu složil už koncem 19. století slavný Joseph Haydn, dominantní figura hudebního klasicismu. Ačkoli byl Haydn Rakušan a melodie vznikla jako rakouská císařská hymna, před polovinou 19. století ji opatřil textem německý jazykovědec August Heinrich Hoffmann. Německou hymnou se stala v období Výmarské republiky, konkrétně v roce 1922.

Po druhé světové válce se řešilo, jak s hymnou naložit: Oslava německého lidu, jeho rozsáhlého území a nadřazenosti nad ostatními národy přece jen nebyla po pádu Třetí říše ideálním způsobem, jak pracovat s národní hrdostí. První dvě sloky (začínající slavným veršem „Deutschland, Deutschland über alles“) se při oficiálních příležitostech nevyužívají a zůstala jen ta třetí, zdůrazňující jednotu a bratrství napříč německou vlastí. Píseň Němců tak zůstává připomínkou, jak děsivých konotací může nabýt skladba, jež se v jádru od ostatních hymen vlastně až tolik neliší.