Kanibal Hojer děsil celé Československo. Ženám provedl věci, které se skoro nedají vyslovit

Tělo patřilo 51leté Anně Š., jež ležela na zádech zcela nahá, s roztaženýma nohama, kolem krku měla utažené dámské punčocháče a přes hlavu přetaženou košili. Příčinou smrti bylo uškrcení a podle všeho ji vrah znásilnil.

Určitým vodítkem se stal způsob provedení vraždy, který napovídal, že násilník neútočil poprvé. Rozjelo se tedy rozsáhlé vyšetřování a předně se policie zaměřila na známé sexuální devianty. Celkem policie vyslechla 144 svědků a prověřila na 3 500 vytipovaných osob. Tehdy ještě nevěděli, že vrah bydlí jen kousek od místa činu.

Celkem policie vyslechla 144 svědků a prověřila na 3 500 vytipovaných osob.

Naděje kriminalistům svitla, když byl zadržen uprchlý pacient psychiatrické léčebny Jaroslav D. Zatímco jej pořádkové síly odvážely zpět do léčebny, vykřikoval, že si raději „odsedí“ tu uškrcenou ženu, než aby se vrátil zpátky do Bohnic. A také se k dané vraždě přiznal a dávalo to smysl, měl povědomí o detailech, které mohla znát jen policie a vrah. Nicméně měl navzdory přiznání neprůstřelné alibi – v době vraždy byl za mřížemi. Odkud tedy znal přesné detaily vraždy?

Spontánní přiznání

Nakonec muž přiznal, že o vraždě mu vyprávěl jeho kamarád, kterého během svých útěků z léčebny navštěvoval. Při společné procházce Prahou mu ukázal místo, kde znásilnil a uškrtil ženu. Řečeným kamarádem byl Ladislav Hojer, 28letý sklenář, jehož 11. února 1982 policie zadržela a předvedla na výslechovou stanici.

Zatímco čekal na výslech, procházeli chodbou dva kriminalisté, řešící úplně jiný případ. Jednoho z nich mladý muž s nápadným nosem upoutal – podivuhodně se podobal možnému pachateli na identikitu, který měli ke svému případu k dispozici. Jeden z policistů si k Hojerovi přisedl a položil mu prostou otázku – „Kolik jsi jich zabil?“ „Hodně, hodně,“ odpověděl nervózní mladík.

Tím kriminalistou byl Jan Štoček, jenž později pracoval mimo jiné na případech spartakiádního vraha a orlických vražd. Hojer se mu zrovna začal spontánně přiznávat k dalším děsivým činům.

Hojer byl tichá voda

Hojer se ale brzy vzpamatoval, svá přiznání se snažil vzít zpátky a vše popřít. Rozmluvil ho až další legendární kriminalista, vyšetřovatel Jiří Markovič, který se později rovněž podílel na dopadení spartakiádního vraha Jiřího Straky. Hojer se na Markoviče, který na něj uplatňoval spíše vlídný přístup, brzy upnul a postupně se mu přiznal nejen k usmrcení a znásilnění Anny Š., ale také k dalším čtyřem vraždám a 18 znásilněním. Podle všeho nejspíš našel v Markovičovi určitou otcovskou figuru, která mu v životě chyběla.

Kamarádi a kolegové ho spíše využívali, protože kvůli socializaci udělal všechno, co po něm chtěli.

Hojerův vlastní otec podlehl rakovině, když byl ještě malý. Jeho matka se podruhé vdala, zemřela však také na rakovinu a otčím se odstěhoval. Hojer zůstal bydlet sám se svým bratrem. Ladislavovo IQ bylo 88, na spodní hranici průměru. Vychodil zvláštní školu, poté se vyučil sklenářem, jeho pracovní morálka byla ale spíš podprůměrná. Ve společnosti ničím nevyčníval, byl uzavřený, neprůbojný, málomluvný a nepříliš komunikativní. Nikdy neměl známost, ani pohlavní styk. Alespoň ne dobrovolný.

Problémy se ženami

Kamarádi a kolegové ho spíše využívali, protože kvůli socializaci udělal všechno, co po něm chtěli. Jednou v jeho bytě probíhal večírek, kam jeho přátelé přivedli ženu, již předtím přemluvili, aby ho svedla. Když to skutečně vypadalo, že dojde k sexu, Hojer naštvaně z místnosti odešel. U výslechu poté přiznal, že se mu příčila představa styku se ženou, která se nebrání.

Hojer byl ve společnosti žen bezradný a plachý a jeho neschopnost navázat s nimi kontakt v kombinaci se sexuálním neuspokojením v něm zapříčinily čím dál větší nenávist a opovržení. U výslechu se například nechal slyšet, že „ženská by měla být bitá od rána do večera a stejně by to bylo málo“. Přesto se stále snažil seznamovat, dokonce zkusil seznámení přes inzerát. Žena, se kterou si domluvil schůzku, však byla natolik zaskočená jeho celkovým vzhledem, že po pár minutách odešla. To zřejmě prohloubilo Hojerův extrémně misogynní postoj.

Začátky

První vraždu Hojer spáchal 2. listopadu 1978 v Děčíně. Podle svých slov se tam vypravil „poznávat krásy země a podívat se po nějaké ženské“. Při procházce Děčínem si vyhlédl zhruba dvacetiletou dívku, kterou začal sledovat až k řece. Brzy zašla do domu a navždy unikla mimo Hojerův dosah. 30letá Eva R., kterou potkal hned nato, tohle štěstí neměla. Když kolem něho prošla, Hojer se na ni vrhl a začal ji osahávat. Žena se z jeho sevření vyprostila a dala se na útěk. Hojer ji dohonil, povalil na zem, odtáhl na odlehlejší místo a znásilnil. Poté ji uškrtil a do genitálu jí nacpal kopřivu.

Druhá vražda proběhla 9. února 1980, když byl na vojně. Dostal „opušťák“ a nastoupil do vlaku z Prahy do Děčína. Ve vlaku si všiml 25leté studentky medicíny Ivony Š. Následně počkal v chodbě, až žena půjde na záchod. Poté za ní vnikl do kabinky, uškrtil ji její vlastní šálou a pokusil se ji znásilnit. V kabince bylo ale příliš málo místa, a tak se spokojil s masturbací nad jejím mrtvým tělem. Kabinku poté zamkl do polohy obsazeno, posadil se na její místo a po patnácti minutách z vlaku vystoupil. Po několika hodinách tělo našla uklízečka. Policie zjistila, že ve vlaku v té době bylo 47 osob. Podařilo se ztotožnit 46 z nich, tím jediným, kdo jim unikl, byl právě Hojer.

V srpnu roku 1980 jel Hojer za kamarádem do Košic. Na břehu přehradní nádrže Ružín potkal ženu ve věku mezi 25–30 lety. Následně ji povalil a pokusil se ji znásilnit. Přitom ale předčasně ejakuloval, a tak ženu uškrtil. Kousek od místa nalezl kovový drát, kterým ji svázal, připevnil na ni kámen a odtáhl do vody. Tělo ženy bylo nalezeno o rok později, bez hlavy a obou zápěstí. Nikdy se nepodařilo vypátrat její totožnost. Hned po vraždě si šel Hojer zaplavat.

Nic pro slabé žaludky

Svou nejbrutálnější vraždu spáchal v roce 1981 v Brně, tři měsíce po ukončení své základní vojenské služby. Z Prahy do Brna přijel vlakem kolem 5:00. Celou noc chodil městem, dokud si na tramvajové zastávce nevyhlédl 18letou Ivanu M., kterou přepadl s nožem. Následně ji odtáhl do křoví a pokusil se ji znásilnit. Žena se ale dost bránila, takže se znásilnění Hojerovi příliš nepovedlo. Ubodal ji tedy nožem, to ale nebylo to nejhorší.

Mrtvé ženě odřezal ňadra a vyřízl přirození. Oboje si nacpal do igelitové tašky, kterou měl s sebou na nákupy, a vrátil se do Prahy, kde si části těla nechával v lednici. Celý týden se pomocí částí těla ukájel. Nakonec je uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí a křenem. Protože mu pokrm nechutnal, vyhodil jej i s hrncem.

Celý týden se pomocí částí těla ukájel. Nakonec je uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí a křenem.

Poslední žena, kterou připravil o život, byla 51letá Anna Š., kterou přepadl opět s nožem. Narazil na ni pár metrů od svého bydliště. Po této vraždě znervózněl, protože tentokrát zabíjel příliš blízko. O svých činech jinak mluvil zcela bez emocí a stopy lítosti, spíše se jimi chlubil. Řekl k tomu jen: „Ty ženský měly smůlu, že nevydržely, já jsem si chtěl jenom zaklátit. Když se kokot postaví, rozum se mi zastaví.“

Monstrum Hojer

Znalci Hojera označili za primitivní psychopatickou osobnost s citovou tupostí, které chybějí nejzákladnější morální normy a elementární úcta k lidskému životu. Kromě sexuální agrese u něj byla zjištěna i agrese obecná. Nápravu naprosto vyloučili, podle posudků by nepomohla ani kastrace, ani operace mozku.

Při rekonstrukcích vražd se Hojer několikrát vzrušil, proto byla živá figurantka pro jistotu nahrazena figurínou. Během jedné z rekonstrukcí se kolem policistů shromáždil rozzuřený dav, který požadoval, aby jim Hojera vydali. Hojer vůbec nerozuměl tomu, proč jsou lidé naštvaní. Stejně tak nerozuměl instrukcím během psychotestů, bylo potřeba mu je několikrát opakovat. Ladislav Hojer připomínal spíš zvíře než člověka. Ani z hrozby trestu smrti si nic nedělal, spíše situaci zlehčoval a Markovičovi přiznával dál.

Nedůstojný konec

Čím blíže byl ale soudní proces, tím více si uvědomoval, co mu vlastně hrozí. Během soudu se nakonec snažil tvrdit, že z něj policie dostala přiznání pod pohrůžkou násilí, to mu ale nebylo moc platné. Usvědčovaly jej také stopy oblečení obětí na jeho botách a stopy jeho oblečení na tělech obětí. Navíc jeho krevní skupina odpovídala skupině ve spermatu, které po sobě při vraždách zanechal. Ladislav Hojer byl 9. listopadu 1984 odsouzen k trestu smrti. Pokusil se ještě dvakrát odvolat a dokonce požádal o milost prezidenta Československé republiky, nic z toho mu ale nevyšlo.

S blížící se popravou byl Hojer stále nervóznější, začal se totiž bát smrti. V den popravy, 7. srpna 1986, museli Hojera z cely odvléct. Brutální vrah křičel hrůzou, držel se mříží a křičel na celé oddělení. Bránil se tak vehementně, že katovu asistentovi zlomil prst. Těsně předtím, než mu navlékli oprátku, se Ladislav Hojer pokálel.

Zdroj: Policie ČR / Encyklopedie vrahů / Kriminalistika.eu