Vyděrač D.B. Cooper unesl letadlo, vysmál se FBI a zmizel. Hledali ho dlouhých 45 let

Je 14. listopadu roku 1971 a na hodinách svítí čas 22:15. Dva piloti, letuška a palubní inženýr se mačkají v kokpitu boeingu 727 společnosti Northwest Orient Airlines, který právě přistál na letišti v nevadském Renu. K letadlu s otevřenými zadními výstupními dveřmi se okamžitě blíží po zuby ozbrojení muži, dovnitř se jim ale nechce. Bojí se, že by bomba, jíž vyhrožoval únosce, mohla explodovat.

Nakonec do kabiny raději nahlédne kapitán letadla. Je ale úplně prázdná a chybí také taška s penězi a jeden padák. Okamžitě se rozjíždí obrovská celostátní pátrací akce, únosce ani tučné výkupné ale už nikdy nikdo neobjeví.

Kdo byl D.B. Cooper?

Celý příběh, jenž dodnes nemá uspokojivý konec, začal téhož dne ráno. Zhruba pětačtyřicetiletý, elegantně oblečený muž s kufříkem v ruce si v americkém Portlandu koupil letenku do Seattlu. Pořídil si ji na jméno belgického komiksového hrdiny Dana Coopera, média jej ale později omylem prezentovala jako D. B. Coopera. Tak vešel i do historie. V Boeingu 727-200 mu patřilo sedadlo 18 C. Když během letu podal letušce papírek, měla za to, že s ní flirtuje a podstrčil jí telefonní číslo. Nemohla se mýlit víc.

Na papírku totiž stálo, že má v kufříku bombu a hodlá ji použít, pokud nedostane to, co požaduje: 200 tisíc dolarů, což je ekvivalent dnešních cca třiceti milionů korun, a čtyři padáky, dva hlavní, dva záložní. Výkupné si vyžádal v neoznačených dvacetidolarovkách. A aby svým slovům dodal váhu, letušce, jíž papírkem nařídil si k němu přisednout, obsah svého kufříku ukázal. To, co viděla, ji přesvědčilo: Osm červených válců, o nichž si myslela, že může jít o dynamit, spojených soustavou drátů s velkou baterií rozhodně jako výbušné zařízení vypadalo.

Označené bankovky

Posádka letadla okamžitě začala spolupracovat s FBI. Únoscovo výkupné mělo být připravené, než letadlo přistane v Seattlu, stroj proto dlouho jen tak kroužil nad Puget Sound. FBI se nakonec povedlo v parašutistické škole sehnat padáky (Cooper totiž vojenské nechtěl) a na letiště dopravit požadované bankovky. Agenti ale měli v rukávu trik: Únosci výkupné dali v bankovkách ze série z roku 1969. Jejich sériová čísla totiž začínala na L, což mělo usnadnit jejich budoucí identifikaci, kdyby se Cooperovi podařilo uniknout.

Předání na letišti v Seattlu proběhlo bez problémů a Cooper propustil všechny cestující a dvě letušky. Se zbylými piloty, letuškou a palubním inženýrem na palubě Cooper počkal na dotankování, které trvalo poměrně dlouho – to byl také jediný okamžik, kdy podle svědků viditelně znervózněl, jinak byl prý zcela klidný, slušný a milý a v poklidu si kouřil a popíjel bourbon.

Nakonec se letadlo konečně zvedlo zpět do vzduchu a D. B. Cooper, který chtěl původně letět do Mexiko City, ale po protestech posádky, že tak daleko letoun nedostanou, se smířil s dotankováním v nevadském městě Reno, poručil letadlo držet ve výšce 3000 metrů a rychlosti 320 kilometrů v hodině. Vyžádal si, aby pilot nezatahoval podvozek a kabinu letadla nenatlakoval. Pak všechny poslal do kokpitu a poručil jim tam zůstat až do přistání.

Zhruba okolo osmé večer si posádka všimla blikající kontrolky signalizující změnu tlaku – zadní dveře se otevřely. Pilot se Coopera přes interkom ještě zeptal, zda nepotřebuje pomoc, Cooper odvětil, že ne… a to je naposledy, co o něm kdy kdo slyšel.

45 let vyšetřování

FBI na jeho hlavu samozřejmě vypsala odměnu a za 1000 dolarů chtěla vyměnit i jakoukoli bankovku z těch, co si Cooper odnesl. Najít se ale povedlo jen tři balíčky, a to v roce 1980 na pláži Tena Bar. Po únosci v letadle zůstaly částečné otisky prstů a dokonce DNA; tu ale samozřejmě byli schopní vyšetřovatelé získat až mnohem později v roce 2007. Přesto se neznámého muže nikdy nepovedlo vypátrat. Vlastně se ani neví, jestli mohl výskok do deště, úplné tmy a mrazivé teploty okolo minus 9 stupňů vůbec přežít. Jeden z nejzáhadnějších a nejvíc fascinujících případů všech dob proto policie v roce 2016 definitivně uzavřela, aniž by kdy pachatele dopadla.

Amerika rázem zaznamenala cosi, co nejde označit jinak než boom podobných pokusů – v následujícím roce jich bylo celkem 31. Zároveň ale zavedla nová bezpečnostní letová pravidla, mezi nimi například povinnost se identifikovat před vstupem do letadla, prohledávání zavazadel či pojistky proti otevření zadních dveří za letu, což brzy učinilo dalším pokusům přítrž. V roce 1973 už se o únos letounu pokusili jen dva lidé a oba byli psychicky nemocní. Jak ukázalo 11. září 2001, ani tato bezpečnostní opatření ještě zdaleka nebyla dokonalá, to už je ale opravdu jiný příběh, o kterém si můžete přečíst třeba zde.

Zdroj: Independent