Druhá světová válka začala Hitlerovou smyšlenou záminkou. Západ naprosto selhal

V rámci plnění Versailleské smlouvy uzavřené po porážce Německa a Rakousko-Uherska v první světové válce utrpělo Německo značné územní ztráty. Hitler chtěl toto území zpět, a aby toho nebylo málo, požadoval i rozšíření německého životního prostoru směrem na východ. Největší zájem jevil Hitler o území označované jako tzv. Polský koridor. Jednalo se o oblast na polském území, která oddělovalo Východní Prusko od zbytku německého území. V koridoru se navíc nacházelo strategicky i průmyslově významné Svobodné město Gdaňsk s většinovým podílem obyvatel německé národnosti, kteří projevovali zájem připojit se k německé říši.

V programu Hitlerovy NSDAP byl jasně definovaný cíl získat nová území pro rozšíření německého životního prostoru na území Polska a SSSR. Slované měli být dle Hitlerovy chorobné vize buď vyvražděni, nebo zotročeni.

Podobné územní nároky měl i Stalin a Hitlerova myšlenka společné okupace Polska nejspíš velmi dobře zapadala do plánů Sovětského svazu. Není tedy divu, že byl 23. srpna 1939 podepsán tzv. „Pakt Ribbentrop-Molotov“, který umožňoval plánovat napadení a okupaci Polska a obsahoval i body o následném přerozdělení polského území mezi Německo a SSSR.

Čtěte také: Hitlera k blitzkriegu a napadení Stalina donutila největší slabina jeho armády. Taky se mu stala osudnou

Polské diplomacii se sice podařilo 25. srpna 1939 s Velkou Británií uzavřít „Dohodu o vzájemné spolupráci“, v níž mimo jiné stálo: „…druhá smluvní strana poskytne neodkladně smluvní straně nacházející se ve válečném stavu všemožnou pomoc a podporu, které jsou v její moci...“, nicméně pro další události to bohužel nemělo velkého významu.

Německo a Slovensko útočí

Vlastnímu napadení Polska a zahájení druhé světové války předcházelo několik „drobných“ incidentů na německo-polských hranicích, na něž se začaly koncem srpna 1939 přesouvat německé jednotky. I když Polsko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci, mělo v době napadení k dispozici pouze 65 % bojeschopných jednotek.

Má se za to, že hlavní záminkou k napadení Polska mělo být přepadení vysílačky v Glivici, při němž měli polští vojáci podle německé propagandy vyvraždit její posádku a vysílat odtud výzvy k boji proti Německu. Z historických pramenů však jednoznačně vyplývá, že přepadení provedli němečtí agenti gestapa převlečení do polských uniforem.

I když v Asii probíhaly boje mezi Čínou a Japonskem už od roku 1937, oficiálně začala v Evropě druhá světová válka 1. září 1939 invazí německých vojsk do Polska. Jako první byl v brzkých ranních hodinách napaden poloostrov Westerplatte nedaleko Gdaňska. K německým invazním vojskům se připojilo i Slovensko.

Spojenci čekají na Hitlerovu chybu

Reakce Velké Británie a Francie na sebe sice nenechaly dlouho čekat a obě země o dva dny později vyhlásily Německu válku. Velká Británie bohužel neměla dostatek bojeschopných pozemních jednotek a mohla do Francie odeslat jen malý expediční sbor. Letecká a námořní válka nicméně začala okamžitě. Francouzské vojenské velení nemělo s tím polským nejlepší vztahy a přislíbená vojenská pomoc přicházela jen velmi pomalu. Generál Gamelin se k tomu problému vyjádřil velmi stroze: „Kdo zaútočí, prohraje.“ V praxi to pak znamenalo, že zatímco francouzská armáda čekala na Hitlerovu chybu, v Polsku probíhala tragédie.

Mohlo by vás zajímat: Proč selhala Hitlerova invaze do Sovětského svazu? Nacisté vršili chybu za chybou

Polská armáda, která nemohla v době napadení mobilizovat všechny své síly, tak neměla přes veškerou svou snahu šanci úspěšně vzdorovat lépe vyzbrojené a vycvičené německé armádě. Od samého začátku vedly německé útoky na polská letiště, přesto to bylo právě letectvo, které uštědřilo nacistům nečekané ztráty. Polské pozemní jednotky měly většinou zastaralé vybavení a byly organizovány podle starých a neúčinných bojových schémat. Není tedy divu, že německá vojska již 8. září dosáhla předměstí Varšavy.

Poslední zoufalý odpor a útok SSSR

K poslednímu, a přiznejme si, že i zoufalému obrannému útoku zbytků polských jednotek armád Poznaň a Pomoří došlo 9. září 1939. Ten den provedly útok na týlové pozice skupiny německých armád Jih s cílem proniknout do Varšavy a podpořit obranu města. Historie zná tuto událost jako bitvu na Bzuře. Nakonec se do Varšavy podařilo probít jen malé části polských jednotek a obrana města byla zmařena.

Veškeré naděje na zlepšení situace definitivně padly 17. září, kdy na základě tajných dohod mezi nacistickým Německem se Stalinovým SSSR vstoupily na polské území sovětské jednotky. Útok byl koordinovaně veden ze severu Běloruským frontem pod vedením generála Michaila Prokofjeviče Kovaljova a z jihu Ukrajinským frontem, jemuž velel Semjon Konstantinovič Timošenko.

Varšava kapitulovala 28. září a jako poslední se vzdaly 5. října 1939 jednotky generála Kleeberga. Nacisté i Sověti páchali jeden válečný zločin za druhým. Z historických pramenů vyplývá, že bylo na samém začátku druhé světové války zavražděno více než 3 000 válečných zajatců, vypáleno na 400 vesnic, a aby toho nebylo málo, tak jen v období od 1. září do 26. října 1939 vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců.

Důsledky invaze a brutální teror

Polská armáda byla v troskách a vlivem rozsáhlého bombardování byla některá města včetně Varšavy těžce poškozena. Polské území bylo následně na základě předchozích dohod rozděleno mezi nacistické Německo, komunistický Sovětský svaz, Litvu a Slovensko. Úspěšný průběh německých vojenských operací na území Polska potvrdil skutečnost, že příprava a výcvik jednotek byly úspěšné a ubírají se „správným“ směrem. V konečném důsledku totiž můžeme říci, že napadaní Polska bylo jen „generálkou“ před útokem na Francii v roce 1940.

Jak Německo, tak i Sovětský svaz uplatňovaly na obsazeném polském území politiku brutálního teroru, vraždění, hromadných poprav, genocidy, krádeží majetku a odnárodňování. Ze strany nacistů se nejhoršího zacházení dostalo polským židům, kteří byli téměř úplně vyvražděni. Rozum zůstává stát i nad jedním z nejtěžších sovětských válečných zločinů, při němž došlo k hromadným popravám zajatých polských důstojníků a příslušníků inteligence v rámci tzv. katyňského masakru.

Některé zdroje uvádějí, že během druhé světové války zahynulo až 6 milionů polských občanů. Z toho zhruba polovinu tvořily oběti židovského holokaustu a kolem 400 000 polských vojáků. Zbytek připadá na oběti z řad civilního obyvatelstva.

Zdroj: Holocaust Encyclopedia / Encyclopedia Britannica / TIME