Před 217 lety byla definitivně zavedena povinná školní docházka

Málokdo zpochybňuje důležitost vzdělání, ale mnozí ho podceňují. Pryč je doba, kdy stačily informace získané během školních let. V dnešním přetechnizovaném světě kdo chvíli stál, už stojí opodál. Brutální nástup mobilních technologií je jen špičkou ledovce znalostí a dovedností, které od každého nástup 21. století vyžaduje.

První pokus

Pomineme-li snahy „učitele národů“ J. A Komenského (28. března 1592 – 15. listopadu 1670), který už v 17. století prosazoval všeobecné vzdělávání, tak prvním pokusem vedoucím směrem k všeobecnému vzdělávání se stalo vyhlášení Všeobecného školního řádu v roce 1774. Tím se podstatným způsobem změnilo školství v celé rakouské monarchii. Školský systém byl do té doby výrazně selektivní s tím, že převažovaly jeho vyšší články (univerzity, gymnázia). Církev si své „ovečky“ vybírala a vzdělávala sama, neboť příliš „vědění“ by u poddaných mohlo vést ke zpochybnění jejich světonázoru. Důkazem pro podporu tohoto tvrzení je existence seznamu zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum).

Výše zmíněným Všeobecným školním řádem se mělo školství rozšířit o veřejné školy, jež by poskytovaly vědění širokým vrstvám. Důvod, proč mít vzdělané poddané, byl jednoduchý. Čas oponou trhnul a země přecházela z feudálního uspořádání výroby do podoby manufakturní a strojové, což od pracovníků vyžadovalo alespoň základní vzdělání. Tehdejší panovnice Marie Terezie si byla vědoma, že říši prospěje dělník pracovitý, který ví, co a proč dělá (vědomí souvislostí) a jak nejlépe svou práci zvládat (technické znalosti). Onen výnos, který vešel v platnost dne 6. prosince 1774, má jednu zajímavou historickou souvislost. Celý název, samozřejmě v němčině, zněl: Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích. Pokud máte pocit, že chybí jakákoli zmínka o výuce v jiném než německém jazyce, tak máte pravdu. A jazyků, jimiž se mluvilo na území rakousko-uherského mocnářství, byla celá řada. Od češtiny a slovenštiny přes maďarštinu a srbochorvatštinu až po císařovnou preferovanou němčinu.

Celibát učitelek

„Po vydání Všeobecného školního řádu mohl učitelské povolání zastávat pouze muž. Ženy (zejména manželky či dcery učitelů) se ve školství uplatňovaly jako „učitelkyně“ ručních prací. Teprve po roce 1869, kdy byl vydán Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných, začaly vznikat i ženské učitelské ústavy, na nichž ženy mohly získat plnohodnotnou kvalifikaci.

I když však ženy měly stejnou kvalifikaci jako muži, dostávaly plat ve výši 80 % platu učitelů. Po protestech učitelek byly r. 1875 jejich platy dorovnány do stejné výše jako platy učitelů, ale učitelky se nesměly provdat (resp. mohly, ale nesměly dále vykonávat své povolání). Zavedení celibátu bylo zavedeno s ohledem na § 55 říšského zákona o obecných školách z r. 1869, který požadoval, aby se učitelé mohli věnovat svému povolání ‚bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího‘. Tento tzv. celibát učitelek platil pouze pro učitelky literní (tedy ty, které vyučovaly všechny předměty kromě ručních prací). Učitelky odborné, které vyučovaly ruční práce, mohly být provdány,“ udává podrobnosti z tehdejší doby Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského.

Škola, to je povinnost

Povinná školní docházka má své odpůrce neustále. Dříve se argumentovalo potřebou dětské práce v rodinném zemědělství, dnes se diskutuje o způsobu výuky a domácím vzdělávání. Povinná školní docházka byla vyhlášena školským zákonem dne 11. srpna 1805, ale ani tentokrát se nepovedlo tuto povinnost zavést plošně. Odhady historiků mluví o zhruba jedné třetině dětí, které se výuce vyhýbaly. Nejčastějším důvodem byla právě povinnost práce na polích. Během 20. století se prováděly další pokusy se zaváděním devítileté, osmileté i desetileté školní docházky, vznikla osmiletá gymnázia a stále se hledá ideální model, který by odpovídal tempu a požadavkům doby. A zdá se, že ideál, ať už povinný, či nepovinný, je stále v nedohlednu. A i dnes se, byť se jedná o výjimku postižitelnou českým právním řádem, najdou děti, které škola tak nějak „mine“.