Zkáza Pompejí nepřišla bez varování. Masivní škody byly zcela ignorovány

Pompeje – vzor bohatství a luxusu

Za založením města v dnešním Neapolském zálivu ve stínu vulkánu Vesuv v ústí řeky Sarno stojí nejspíš kmen Osků a stalo se tak někdy v průběhu 7. století př. n. l. Přístav, který se zde v té době nacházel, hojně využívali řečtí a féničtí mořeplavci. Spekuluje se, že název města „Pompeje“ byl odvozen od oského slova „pope“, které se dnes překládá jako „pět“. V oblasti nově založeného totiž žilo pět různých etnik.

Do raných dějin města se zapsali nejprve Etruskové, Řekové a Samnité. Nicméně od roku 310 př. n. l. bylo město pod výrazným římským vlivem. Na rozdíl od většiny kampánských měst respektovaly Pompeje smlouvu s Římem a díky tomu se dostaly do konfliktů nejprve s épeirským králem Pyrrhou a v roce 216 př. n. l. pak i s Hannibalem. Následovala dlouhá desetiletí bojů a nejistot, které skončily až na začátku 1. století našeho letopočtu. Dlužno ale poznamenat, že po celou tu dobu byly Pompeje významným obchodním centrem a přístavem. Město začalo vzkvétat a výrazněji bohatnout právě v prvních padesáti letech nového letopočtu a stalo se oblíbeným rekreačním místem pro bohaté Římany.

Archeologické vykopávky, které ve ztracených Pompejích probíhaly od poloviny 18. století, způsobily v Evropě kulturní šok a naprosto změnily pohled na kulturu, výtvarné a stavební umění starého Říma. Na dokonale zachovaných freskách, nástěnným malbách i předmětech denní potřeby byly nalezeny erotické obrazy v takovém množství, že se výzkumníci začali domnívat, že se jednalo o jeden velký nevěstinec. Teprve pozdější výzkumy prokázaly, že zobrazování sexu a erotiky bylo ve starém Římě zcela běžné a normální. Spekulace o „božím trestu“ tak postupně vzaly za své. Pompeje byly v roce 1997 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

První doložená zkáza města

Lidé věřili, že nedaleký Vesuv je dávno vyhaslý a že jim nehrozí nebezpečí. Drobné otřesy země byly běžné, ale ani v roce 62 našeho letopočtu to nikdo nepřikládal dějům probíhajícím uvnitř nedalekého vulkánu. Jenže pak byly Pompeje téměř vymazány z povrchu zemského. Zemětřesení, které 5. února 62 zničilo téměř 60 % veškeré výstavby v Pompejích, bylo jiné než všechna předchozí. Mělo místní obyvatele varovat, že se blíží jejich zkáza.

Místo toho byla do oblasti povolána armáda, architekti a stavitelé, kteří nedbali varovných signálů a započali s obnovou domů a městské infrastruktury. Armáda s pověřením římského císaře Tita Flavia Vespasiana pod vedením římského úředníka Suedia Clementa čelila lidovým nepokojům, které se ale nakonec podařilo potlačit.

Většina významných budov byla obnovena v rekordně krátkém čase. Pravdou zůstává, že některé budovy se rekonstrukce nedočkaly. Mezi neopravené stavby patřily například Capitolinum a Basilica s tím, že Capitolinum začalo dokonce sloužit jako kamenická dílna.

Vesuv – zkáza Pompejí

Pompejští nedbali varování přírodních živlů a ani zkušeností, které jim přineslo zemětřesení z 5. února 62. Nic z toho, co se dělo, nepřikládali probouzejícímu se vulkánu. K přírodní katastrofě kataklyzmatických rozměrů došlo 24. října 79. Co se tehdy opravdu odehrálo, můžeme jen tušit. Nicméně střípky událostí je možné poskládat díky popisu Plinia mladšího, který byl podle současných vědeckých bádání jediným očitým svědkem, který o události podal ucelenou zprávu. Svůj popis poslal formou dopisu římskému historikovi, právníkovi a senátorovi Tacitovi, jenž je považován za jednoho z největších antických dějepisců.

Podle Pliniova popisu vybuchl Vesuv kolem poledne a vlastní erupci předcházelo vyschnutí všech studní ve městě. Nejprve z vrcholového kráteru vyšlehly plameny a později vystoupal k nebi mrak prachu, který svým tvarem připomínal borovici. Ze dne se najednou stala noc a na město dopadly první rozžhavené sopečné pumy. Během výbuchu sopky došlo k výronu jedovatých plynů, které usmrtily odhadem více než 10 000 obyvatel města. Erupce trvala nepřetržitě tři dny a tři noci. Plinius ml. píše o „mraku“, který pohřbil město. Vulkanologové tento jev dnes popisují jako pyroklastickou vlnu a představit si ji můžeme jako nesmírně silný proud rozžhavených plynů, kamenů a prachu, který sopka vyvrhla. Pliniův popis se zmiňuje i o rozbouřeném moři a ohromných vlnách, které bychom dnes směle nazvali vlnami tsunami.

Město bylo pohřbeno pod více než šestimetrovým nánosem sopečného prachu. Na místo sice byla téměř okamžitě vyslána armáda, jejich snaha o záchranu lidí však byla marná. Všichni byli mrtví, a tak se soustředili na odvoz vzácných soch, mramorové dlažby a peněz, které nalezli.

Města Herculaneum a Pompeje byla znovu objevena a prozkoumána po dlouhých 16 stoletích. Výzkumy, které zde byly provedeny nebo stále ještě probíhají, poskytly nebývalé možnosti poznání života v 1. století našeho letopočtu. Domy a jejich výzdoba, předměty denní potřeby i lidské ostatky zůstaly díky dlouhé konzervaci v sopečném tufu skvěle zachovány. Předpokládá se, že v době zemětřesení v roce 62 a erupce Vesuvu v roce 79 měly Pompeje úctyhodných 20 000 obyvatel. Podle všeho se jednalo o velmi oblíbené rekreační místo bohatých Římanů. Dokazují to mimo jiné i tržiště s potravinami (macellum), mlýn (pistrinum), velké restaurace (thermopolia), malé kavárny (cauporioe) a amfiteátr.

Zdroj: Encyclopedia Britannica