První Čech, který přeplaval La Manche, byl neskutečný bojovník. Naposledy plaval v Bečvě

Okolo roku 1960 obrátil svůj zájem k otužování a dálkovému plavání. Ale ani plavání mu zpočátku moc nešlo. Vážné zranění ho omezovalo několik let: „Umím jen takovou nestylovou čubičku,“ přiznával.

Od roku 1964 opakovaně žádal československé úřady o udělení povolení k vycestování na Západ a možnost pokusit se přeplavat kanál La Manche. Trénoval více než 4 hodiny denně a za týden naplaval přes 50 km. Trvalo však 6 let, než mohl 6. září 1970 zahájit svůj první pokus, který skončil kvůli nepřízni počasí, velmi nízkým teplotám, rozbouřenému moři a Venclovského vyčerpání po dvanácti hodinách neúspěchem.

Ke druhému pokusu nastoupil o rok později 30. července 1971 v anglickém Doveru ve stínu bílých křídových útesů. Měl před sebou úžinu širokou 56 km s teplotou vody kolem 13–16 °C. Byl však mnohem lépe připraven a na francouzský břeh vystoupil po 15 hodinách a 26 minutách plavání. Vydal více než 20 000 kalorií, což je přibližně stejně, jako by odpracoval čtyři hornické směny v dole bez jediné přestávky.

K průlivu La Manche se vypravil ještě jednou a po druhém úspěšném pokusu, který se uskutečnil 30. srpna 1975, mu byl udělen titul „Zasloužilý mistr sportu“.

Další husarské kousky

František Venclovský byl známý hlavně tím, že celý rok plaval v přírodě. O Vánocích se koupal s otužilci v Praze na Žofíně, na silvestra v Přerově a na Nový rok v Brně. Ze všeho nejvíc ho ale zajímalo dálkové plavání. Jeho úspěch v kanálu La Manche mu kromě titulu mistra sportu zajistil i služební vojenský byt v Olomouci a práci v boxerském středisku Dukly Olomouc. Začal se živit jako profesionální masér.

V Budapešti na sebe upozornil přeplaváním tři stupně studeného Dunaje. Se svým kamarádem Václavem Žídkem plaval bez zastávky více než 50 km přes Slapskou přehradu až k Občanské plovárně v Praze. S Janem Novákem se v roce 1989 vypravili do Irkutska k řece Ankaře, která vytéká z jezera Bajkal. Teplota vody se tenkrát pohybovala kolem 7 °C. Přesto dokázali štafetovým způsobem uplavat 45 km. O rok později se sem opět vrátili a v nejhlubším jezeře světa uplavali za 7,5 hodiny vzdálenost 23 km.

Poslední trénink v Bečvě

Venclovský si léta vedl podrobně svůj tréninkový deník. Na konci roku 1996 se v něm začalo objevovat stále méně zápisů. V říjnu to bylo jen 8 a v listopadu 12 tréninků. Poslední zápis je z 26. 11. 1996 a v deníku stojí: „Plavu Bečvu, voda +3 st. C, mírně sněží, 600x kliky.“ Další trénink už zaznamenaný není, ten předchozí byl totiž poslední.

Poslední plavání v Bečvě bylo jiné než všechna předchozí. Přihlížel mu Venclovského přítel a válečný pilot Ladislav Snídal, který ho pozoroval asi půl hodiny a ve vzpomínce na svého přítele uvedl: „František vylezl z vody a usedl na břehu. Myslel jsem, že trénink končí, ale on se čtvrt hodiny nezvedal... S mou pomocí se postavil a namáhavě řekl: ‚To je tvrdý, pomoz mi!‘... Kdosi volal: ‚Františku, jsi podchlazený, zavolám sanitku!‘“

Venclovský strávil několik dní v nemocnici. Po návratu domů se ale jeho zdravotní stav rapidně zhoršil a po čtyřech dnech se do nemocnice vrátil s bolestmi břicha. Lékaři zjistili, že mu krevní sraženina ucpala jednu z tepen, která vyživuje střevo a nedokrvená tkáň postupně odumřela. Zemřel po operaci 13. prosince 1996.

Zdroj: František Venclovský: La Manche - Můj osud