Před 52 lety odstartovala Luna 17. Nesla revoluční měsíční vozítko Lunochod 1

Studená válka ve vesmíru

Na poli dobývání vesmíru probíhala v době studené války otevřená soutěž mezi USA a SSSR. Obě země se předháněly v tom, kdo dřív pošle zvíře nebo člověka do vesmíru, kdo dřív přistane na Měsíci apod. A právě konstrukce lunárního výzkumného vozítka, které by se s úspěchem pohybovalo na povrchu Měsíce a plnilo vědecká měření, byla jedním z významných milníků ve výzkumu našeho přirozeného satelitu. Sovětský Lunochod 1 se totiž nakonec stal vůbec prvním dálkově ovládaným vozítkem, které kdy jezdilo po jiném vesmírném tělese.

S nápadem poslat na Měsíc „kosmický vůz“ přišel již v 50. letech minulého století ruský konstruktér Chlebcevič. Ten byl přesvědčený, že nejlepší by bylo pro jízdu po měsíčním povrchu použít pásů, podobně jako třeba u tanku. Lunochod 1 vyrobený v konstrukčním středisku OKB Lavočkina (dnes NPO Lavočkina v Chimkách) ale nebyl prvním strojem tohoto typu. Jeho předchůdce s označením 1A byl vypuštěn již v únoru 1969. Byl však zničen při explozi nosné rakety.

Lunochod 1 a Luna 17

Samohybný dálkově ovládaný Lunochod 1 byl k Měsíci dopraven automatickou meziplanetární sondou Luna 17, jež odstartovala z kosmodromu Bajkonur 10. listopadu 1970. Let k Měsíci trval 7 dní a Lunochodod začal plnit své výzkumné úkoly krátce po vysazení na měsíčním povrchu. Během své bezmála roční mise urazil 10 540 metrů, na Zemi odeslal více než 20 000 fotografií, 200 panoramatických snímků Měsíce a na 25 chemických analýz.

Hlavním konstruktérem Lunochodu byl Alexandr Kemurdžjan. Povrch vozítka byl pokryt solárními panely, které mu měly zajistit dostatek energie. V přístrojovém vybavení nechyběly 2 kamery, spektrometr a laserový odražeč francouzské výroby, díky němuž bylo možné určit přesnou vzdálenost Měsíce od Země. Konstrukčně unikátní byl výkyvný osmikolový podvozek. Každé kolo mělo svůj vlastní elektromotor. Měsíční vozítko přečkalo 11 lunárních nocí, než mu zeslábly akumulátory natolik, že již nebylo schopno komunikace s řídícím střediskem. Pokusy o navázání spojení byly ukončeny 4. října 1971, což znamenalo konec celé mise.

Pokračování a význam projektu

Přímým pokračovatelem úspěšného projektu byl Lunochod 2, který na měsíční povrch vysadila sonda Luna 21 15. ledna 1973. Lunochod 2 operoval v měsíčním kráteru Le Monnier. Během své 4,5měsíční mise ujel 37 km a pořídil kolem 80 000 snímků. Byl zkonstruován i Lunochod 3, ten se však na povrch Měsíce nikdy nedostal a patří mezi nejvyhledávanější exponáty v Lavočkinově muzeu v Chimkách.

Vědci dlouho hledali za pomoci kosmických sond přesnou polohu obou měsíčních vozítek. Pátrání bylo úspěšné a vědeckému týmu ze San Diega se podařilo znovu použít laserový odražeč umístěný na Lunochodu 1 a změřit díky němu přesnou vzdálenost Měsíce od Země. Laserových odražečů je na povrchu Měsíce umístěno víc. Dopravily je tam posádky lodí Apollo a sovětské automatické sondy. Princip laserového odražeče je v podstatě velmi jednoduchý. Laserové dělo vyšle k Měsíci laserový svazek, který se odrazí od skleněného hranolu umístěného na povrchu Měsíce. Celá cesta mu trvá asi 2,5 vteřiny. Určit vzdálenost obou vesmírných těles je pak otázkou triviálního výpočtu.

Nečekané využití výsledků vědeckého bádání při výrobě Lunochodu přinesla havárie 4. atomového reaktoru v Černobylu. Získané poznatky totiž byly využity při výrobě dvou automatických robotických buldozerů STR-1, jež se v roce 1986 podílely na odklízení vysoce radioaktivních trosek.

Zdroj: Space.com