Kostkový cukr vymyslel Čech. Inspirovalo ho zranění sekáčkem

Výroba cukru v první polovině 19. století

Dvacátá léta 19. století probíhala ve znamení snahy obnovit v habsburské monarchii výrobu cukru z cukrové řepy. V době napoleonských válek totiž došlo k významnému omezení produkce. Vůbec první cukrovar v západní části monarchie vznikl v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic. Půda v okolí Dačic ale bohužel nebyla vhodná pro pěstování cukrové řepy a dovážet ji bylo příliš drahé, a proto cukrovar v roce 1832 zanikl.

Nic to ale neměnilo na žádanosti cukru, proto v roce 1833 založil František Grebner rafinerii cukru přímo v Dačicích. Budova rafinerie stála ve městě na dnešním Palackého náměstí a postupně byla rozšířena do několika dalších budov v blízkém okolí. V samém počátku rafinerie se zde zpracovával výhradně třtinový cukr, který se sem dovážel z italského přístavu Terst. Povozy jezdily většinou přes Vídeň a musely ujet kolem 650 km. I proto byl třtinový cukr příliš drahý, a tak po roce 1844 se rafinerie přeorientovala na zpracování řepného cukru z domácí produkce.

Výroba cukru nebyla příliš složitá. Řepu bylo nejprve nutné nastrouhat na malé kousky a z nich vylisovat řepnou šťávu. Řepná šťáva se odváděla do kotlů, v nichž zahříváním a odpařováním vznikal tzv. sirob. Ten bylo dále nutné postoupit dalšímu čistění a následné krystalizaci, která trvala zhruba tři týdny. Surový cukr ještě bylo nutné rafinovat. V celém procesu vznikalo značné množství odpadu, který se mohl využít jako krmivo pro ovce nebo při výrobě alkoholu. Výtěžnost z 1 000 kg řepy byla asi 30 kg cukru a stejné množství sirobu.

Kam čert nemůže, nastrčí…

Jakub Kryštof Rad získal místo ředitele dačické rafinerie cukru v roce 1840 a tuto funkci zastával až do roku 1846. Byl to velmi podnikavý člověk a inovátor, který rozšířil výrobní prostory a nakoupil nové stroje, kromě jiného v roce 1842 i první parní stroj ve městě. Podnik začal pod jeho vedením prosperovat a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu i 30 stálých dělníků. Dačický cukr odebírali obchodníci z jihozápadní Moravy, jižních a východních Čech a z rakouského pohraničí. Rad nechal navíc zřídit prodejní sklady ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.

Aby zvýšil konkurenceschopnost a prodejnost dačického cukru, zavedl Rad v roce 1841 i výrobu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády. V těchto aktivitách mu byla velkou oporou jeho žena Juliana. Jeho perníky, bonbóny a čokoláda se prodávaly hlavně v Praze, Vídni, Pešti, Linci a ve Lvově, tedy často v místech, kde už měl sladkou obchodní cestičku prošlapanou.

Odsekněte si

Cukr se ve čtyřicátých letech 19. století dodával do obchodů ve tvaru homolí nebo bochníků. Tyto tvary byly velmi nepraktické a malé kousky sloužící k oslazení jídla nebo nápojů se musely odsekávat sekáčkem. Nezřídka se tak stávalo, že docházelo k různým poraněním způsobeným nešikovností nebo nepozorností. O velkém nevyužitém odpadu nemluvě. Traduje se, že to byla právě paní Juliana, která po nepříjemném zranění prstu přivedla svého muže na myšlenku vynálezu kostkového cukru.

Rad požádal koncem roku 1842 dvorskou komoru ve Vídni o povolení výroby kostkového cukru v Dačicích. Komerční výroba byla zahájena na podzim roku 1843. Kostkový cukr byl prodáván v baleních po 0,5 kg s 250 malými kostkami s názvem „čajový cukr“. Na etiketě se nacházel obrázek s dačickou rafinérií a krabička stála 50 krejcarů. Nebylo to nic levného. Zednický mistr si v první polovině 19. století vydělal 57–60 krejcarů denně. Patent na výrobu kostkového cukru záhy zakoupilo Prusko, Bavorsko, Sasko a Anglie. Během následujících let došlo postupně ke zdokonalení technických prostředků a postupů, ale v principu zůstává dnešní proces výroby kostkového cukru podobný tomu, jenž kdysi vymyslel Jakub Kryštof Rad.

Proces vzniku kostky cukru v podání Jakuba Kryštofa Rada

Ještě ne úplně suché homole cukru prošly řezačkou, která z nich udělala cukrovou moučku. Ta putovala přes prosívadla na měděnou desku s celkem 400 čtvercovými otvory. Po jejich naplnění došlo ke stlačení cukru na poloviční objem pomocí razníků a lisu. Kostky se nakonec sušily asi 12 hodin a poté byly zabaleny do beden a putovaly k zákazníkům. Na trh byly dodávány kostky dvou velikostí.

Zánik rafinerie v Dačicích

Hospodářská krize na konci první poloviny 19. století zhoršila i prodejnost dačického cukru. Ani inovátorský vynález cukrové kostky nepřinesl kýžený ekonomický efekt. Jakub Kryštof Rad rezignoval v roce 1846 na post ředitele a vrátil se i s rodinou zpět do Rakouska. Výroba cukru v Dačicích pokračovala do roku 1852 a pak byla zastavena. Výrobní budovy rafinerie se v roce 1863 dočkaly kompletní demolice.

V Dačicích dnes najdeme žulový pomníček instalovaný v roce 1983 a pamětní desku odhalenou v roce 2003 na budově kulturního střediska v Dačicích. Dačické muzeum navíc věnuje historii první kostky cukru na světě jednu stálou expozici.