Tragédie USS Indianapolis: Žraloci sežrali stovky námořníků z křižníku, který vezl atomovou bombu pro Hirošimu

Tu mrazivou scénu ze Spielbergova filmu Čelisti si zapamatuje každý. Jeden z hlavních hrdinů filmu, lovec žraloků Quint, v ní při noční pitce se svými kumpány – oceánografem Hooperem a místním policistou Brodym – vzpomíná na plavbu lodí, kterou na konci války torpédovala japonská ponorka. Stovky námořníků naskákaly do vody, místo pomoci ale dorazili tygří žraloci. A začali hodovat.

Jde o skutečnou událost, k níž došlo 15 minut po půlnoci 30. července 1945. Americký křižník Indianapolis plul vysokou rychlostí Filipínským mořem, když ho na klidné hladině zaměřila japonská ponorka I-58. Do konce druhé světové války v Pacifiku zbývalo jen několik dnů, to ale posádky obou lodí nevěděly. Dvě torpéda vzápětí způsobila tragédii – Indianapolis se potopil za 12 minut a do hloubky 5 500 metrů stáhl i přibližně 300 ze 1 195 lidí na palubě.

Pro zbývajících 900 mužů začal boj o život, který měl trvat čtyři dny. Bez záchranných člunů, vystaveni úpalu, žízni a především hejnům útočících žraloků tygřích a žraloků dlouhoploutvých doufali v záchranu, která stále nepřicházela. Křižník Indianapolis byl totiž na misi tak tajné, že o jeho zmizení několik dnů neměl nikdo ani tušení.

Oblíbená loď prezidenta Roosevelta

Těžký křižník USS Indianapolis byl spuštěn na vodu v roce 1931. Jeho elegantní 186 metrů dlouhý trup byl osazen devíti 203mm děly, dále osmi 127mm děly a na konci války už také 24 protiletadlovými 40mm kanony a dvanácti 20mm kanony. Zřejmě i díky jeho rychlosti až 60 km/h si křižník oblíbil prezident Franklin D. Roosevelt a často ho ve 30. letech využíval pro své cesty.

Během druhé světové války se Indianapolis pohyboval po celém pacifickém válčišti od Nové Guineje na jihu po Aleutské ostrovy na severu. Nejvážnější poškození loď utrpěla 31. března 1945 v bojích u Okinawy.

Japonské stíhačce Nakadžima Ki-43 vyzbrojené pumou se podařilo proniknout protiletadlovou palbou až k lodi a pumu shodit necelých 8 metrů nad palubou. Stroj se vzápětí zřítil do vln vedle křižníku, puma ale prorazila palubu, pronikla celou lodí, pak prorazila kýl a teprve ve vodě pod křižníkem explodovala. Zahynulo devět mužů, Indianapolis se ale podařilo udržet na hladině, takže se mohl po vlastní ose vydat do válečné loděnice v Mare Island nedaleko San Franciska.

Bomba pro Hirošimu

Pro křižník Indianapolis tím ale válka zdaleka nekončila. Po důkladné opravě dostal 16. července 1945 za úkol dopravit na Tinian tajnou zásilku, kterou doprovázela zvláštní jednotka americké armády. Loď měla plout bez obvyklého ochranného doprovodu a pokud možno co nejvyšší rychlostí. Kapitán Charles McVay a jeho 1 195 mužů se po nucené přestávce dali do práce.

Indianapolis plul přes Tichý oceán dokonce tak rychle, že padl dosavadní rekord. Křižník dorazil z Mare Islandu na Havajské ostrovy za 72 hodin, což bylo rychleji, než na této trase zvládla kterákoliv jiná loď. Havajské ostrovy ale nebyly konečnou zastávkou Indianapolisu.

Už 26. července 1945 křižník dorazil na americkou leteckou základnu na ostrově Tinian. Teprve tady se posádka dozvěděla, jaký tajný náklad křižník vlastně převážel. Šlo o první atomovou bombu Little Boy, která měla být o deset dnů později svržena na japonskou Hirošimu. V podstatě se na lodi nacházela polovina veškerého obohaceného uranu, který tehdy Spojené státy vlastnily.

Na Tinianu obdržel kapitán McVay nové rozkazy – měl křižovat směrem k filipínskému ostrovu Leyte a tam se připojit k lodím určeným pro invazi na japonské mateřské ostrovy.

Japonský mořský vlk

Kapitán ponorky I-58 Močicura Hašimoto nevěřil vlastním očím, když kolem půlnoci z 29. na 30. července sledoval periskopem na hladině oceánu velkou válečnou loď, jak se bez jakékoliv ochrany žene kolem jeho pozice asi 400 kilometrů severně od Palauských ostrovů. Loď plula v přímém kurzu rychlostí 22 km/h a nekličkovala, což byl jeden ze základních prvků ochrany proti ponorkám.

I-58 byla velkou ponorkou typu B určenou pro dálkové plavby a byla mimo jiné vybavena i řiditelnými sebevražednými torpédy Kaiten. Hašimoto se domníval, že se k němu blíží bitevní loď Idaho (třída Nové Mexiko) a nechtěl nic riskovat. Nařídil odpálit ve dvousekundových intervalech roj šesti konvenčních torpéd, proti nimž Indianapolis neměl žádnou šanci. Kromě toho, že plul v přímém kursu a bez doprovodu, postrádal křižník i další protiponorkovou výbavu, jako byl sonar nebo hydrofony.

Dvě torpéda skutečně těžký křižník v 00:15 zasáhla na pravoboku a způsobila těžké škody. Kvůli těžkým dělovým věžím se začal Indianapolis pomalu převracet a už 12 minut po zásahu torpéd plul kýlem vzhůru. Poté vybuchl sklad munice, odtrhla se příď a loď se rychle potopila.

Následky byly více než tragické – spolu s křižníkem zmizelo za pár minut pod vodou kolem 300 námořníků. Zbylá část posádky se ocitla na hladině pokryté palivem jen s několika záchrannými prámy, mnozí z nich bez plovacích vest. I-58 se vynořila, chvíli situaci pozorovala a pak se nejvyšší rychlostí vydala na sever. Na často používanou praxi likvidace trosečníků kulometem tentokrát nedošlo…

Trosečníci na otevřeném moři

To ale neznamená, že přibližně 900 mužů, kteří se tu noc křečovitě drželi plovoucích trosek a několika prámů, mělo vyhráno. Mnozí byli vážně zranění, často měli popáleniny. Ve vodě se ocitli tak rychle, že nebyl čas připravit vodu nebo potraviny. Naštěstí jich kvůli horké noci spaly stovky na horní palubě

Nejhorší ale bylo, že loď před potopením nevyslala nouzový signál, a protože byla stále svým způsobem na tajné misi, nikomu nedošlo, že zmizela. Když nedorazila na základnu v Leyte, prostě jen přesunuli její příjezd na další den. O katastrofě křižníku Indianapolis tak nikdo nevěděl ještě čtyři dny po jeho potopení.

Mezitím se ale snažili muži ve vodě přežít. Nejbližší ostrov byl 800 kilometrů daleko a trosečníci ani netušili, kolik jich vlastně je. Chaos při opouštění lodi a mořské proudy je rozdělily na menší skupiny, přičemž kapitán McVay se s devíti muži octnul stranou od ostatních.

V početné skupině asi 340 lidí se octnul i desátník námořní pěchoty Edgar Harrell, dnes jeden z posledních žijících členů posádky křižníku. „Ustlal jsem si svůj kavalec takříkajíc přímo pod hlavněmi těch osmipalcových děl,“ vzpomíná Harrell na svou poslední noc na palubě lodi.

O několik hodin později už ale on i jeho kamarádi bojují s novým nepřítelem – trosečníky objevili žraloci dlouhoploutví. Obrana proti nim téměř neexistuje. Ti, co nejsou ranění nebo vysílení, se snaží křikem a kopáním nohou žraloky odhánět. Používají vesla nebo úlomky dřeva, které teď mají cenu zlata. Jenže žraloci jsou zkušení lovci.

„Uslyšíte výkřik, při kterém stydne krev v žilách, a podíváte se tam. A vidíte ploutve a zase ploutve, a vidíte, jak to tělo mizí pod vodou. Díváte se na ta těla a zjistíte třeba, že chybí spodní část nebo vnitřnosti nebo má utrženou nohu nebo ruku,“ vzpomíná Harrell.

Jak plynou hodiny, začínají lidé v padesátistupňovém vedru blouznit. Není se čeho napít a ti, kdo pijí mořskou vodu, začínají mít halucinace. Do rána třetího dne po potopení křižníku Indianapolis víc než 400 z 900 mužů, kteří unikli z potápějící se lodi, zemře.

O několik hodin později, tři a půl dne po potopení křižníku, se na obloze objevil průzkumný letoun PV-1 Ventura a zpozoroval olejovou skvrnu a poté i mávající trosečníky. Na místo hned vyrazil hydroplán PBY-5A Catalina, který přistál poblíž trosečníků a pokusil se 56 z nich naložit. Přetížené letadlo ale nedokázalo vzlétnout. Na místo ale už mířily eskortní torpédoborce, které postupně začaly trosečníky z vody lovit. Zachránit se podařilo pouhých 316 mužů.

Vyprávění o osudu USS Indianapolis použil ve svých Čelistech i režisér Steven Spielberg:

Odsouzení a rehabilitace

Tragédie vyvolala rozsáhlé vyšetřování, během kterého byl kapitán McVay obviněn z ohrožení lodi, protože neplul v klikatém kurzu. Také se mu dávalo za vinu, že nevydal včas rozkaz k opuštění lodi. Charles McVay po válce trpěl psychickými problémy a ve svých 70 letech se zastřelil.

V roce 1996 ale žák šesté třídy Hunter Scott začal v rámci školní práce z dějepisu pátrat po přeživších účastnících tragédie. Nakonec sesbíral dostatek svědectví, která mluvila v kapitánův prospěch, takže v roce 2 000 Bill Clinton kapitána Indianapolisu plně rehabilitoval.

Vrak nešťastné lodi ležící v hloubce 5 500 metrů objevil v roce 2016 tým odborníků vedený Paulem Allenem, spoluzakladatelem Microsoftu. Při potopení Indianapolisu došlo k největším ztrátám na životech v rámci amerického námořnictva za druhé světové války a šlo zároveň o poslední velkou válečnou loď potopenou za války.

Bomba, kterou rychlý Indianapolis dopravil na Tinian, dopadla 6. srpna 1945 na japonské město Hirošimu, přičemž bylo okamžitě zabito 80 000 lidí. O dva dny později svrhly Spojené státy druhou jadernou bombu na Nagasaki.

Zdroj: Encyclopedia Britannica