Stíhačky startující z aut? Podívejte se na bláznivý nápad, který zkoušeli Sověti i Američané

Svět byl na pokraji jaderné války několikrát. Stačí připomenout kubánskou krizi z roku 1962, kdy v Karibiku proti sobě pluly americké a sovětské lodě, přičemž ty sovětské měly na palubě další nálož raket schopných z Kuby zasáhnout USA. Další už přitom byly na Kubě nainstalované. Obě velmoci si byly vědomy faktu, že stačí chyba v komunikaci či technice a jaderná válka může začít i nedopatřením. Jaderných zbraní bylo ve skladech tolik, že by život na Zemi mohly zničit několikrát.

Čtěte také: Potopení křižníku Moskva konečně vysvětleno. Ukrajinci obelstili fyzikální zákony

Pokud by došlo k jadernému útoku, byl by veden na velká města a cílem by se rozhodně staly i letecké základny. Zlikvidovat protivníkovo letectvo by protistraně dávalo naprosto zásadní strategickou výhodu. Mít letectvo na kolech, tedy na návěsech, a vymyslet možnost, jak startovat bez potřebné vzletové dráhy, tudíž vypadalo jako lákavá možnost vyhnout se zničení letounů a mít šanci rychlého přesunu do nezamořeného prostoru s možností rychlé reakce.

Východ vsadil na MiGy

Mikojan-Gurevič MiG-19 (v kódu NATO „Farmer“) byl sovětský dvoumotorový jednomístný proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. Ve své době šlo o nejvýkonnější sériově vyráběnou proudovou stíhačku a vzhledem k mezinárodní situaci se začala vyrábět i její modifikace schopná startu z mobilní startovací rampy s pomocí odhazovatelné startovací rakety na tuhá paliva. Systém dostal podle anglického označení zero-length launch zkratku ZELL. MiGy schopné startu z rampy našly své umístění nejen v severských oblastech SSSR včetně souostroví Nová Země, kde se nacházel jaderný polygon, ale i na případných kritických místech možného nepřátelského útoku.

Války

Největší letadlo americké armády přistane téměř všude. Podívejte se na něj v akci

Start z rampy si vyžádal řadu úprav na samotném letounu. Mimo jiné šlo o speciální sedačky se záhlavníkem, který vyrovnával silné zrychlení a přetížení při startu, přes zesílenou konstrukci potahu příďového lapače vzduchu a některých žeber trupu až po instalaci vodicích kolejniček, úchyt palivových nádrží a bezpečnostní zámky, které neumožňovaly vzlet s vysunutým podvozkem.

První prototyp letounu byl řešen jako bezpilotní a svůj první a zároveň jediný vzlet vykonal dne 16. srpna 1956. Všechny další verze už byly pilotované. Start byl náročný a pilot skutečně, nejen obrazně seděl na sudu s prachem, respektive na palivové nádrži, která mu během tří sekund měla udělit potřebné zrychlení a výšku pro další let.

Od Thunderjetu po Super Sabre

Experimenty letounů MiG-19 s ZELL startem popisuje i Professional Journal of the United States Army z července 1959 a ani Američané nezůstali v tomto směru pozadu. Mezi letouny, které měly podobné vlastnosti, patřily Republic F-84G Thunderjet, Lockheed F-104 Starfighter a North American F-100D Super Sabre. Stejně tak jako v případě sovětských strojů, i tady bylo potřeba udělat celou řadu technických úprav.

Tato koncepce se v době studené války stala mezi vojenskými plánovači oblíbenou, neboť klasickou startovací dráhu lze přece jen zničit mnohem snáze než mobilní startovací základnu. V případě náletu, ať už jaderného, nebo konvenčního, se mohly letouny „na valnících“ přesunout do předem vybraných strategických pozic. Na druhou stranu ale byla ve hře bezpečnost, neboť se přece jen převážely plně vyzbrojené stíhačky s přídavnými motory na tuhá paliva a předpokládalo se, že by mohly být vyzbrojeny jaderným arzenálem. První pilotovaný letoun se systémem ZELL, který měl být v roce 1955 na Západě vypuštěn, byl F-84G. Americké testy s F-84 začaly s použitím posilovacího motoru Martin MGM-1 Matador na tuhá paliva s výkonem přibližně 240 kN, který vyhořel jednu až dvě sekundy po startu a následně od stíhačky odpadl.

Jeden z důvodů, proč se projekt nakonec neprosadil, nebyly problémy se startem, ale paradoxně s přistáním. Odstartovat se sice dalo z návěsů, ale logicky se nedalo stejným způsobem přistát. Letoun tedy musel mít ve svém akčním rádiu odpovídající přistávací plochu, což značně omezovalo případné operační nasazení. Představy o celých letkách proudových stíhacích letadel startujících ze sibiřských lesů (v případě Sovětského svazu) nebo skalnatých pouští (USA) tak vzaly rychle za své.

Zdroj: Warhawk Air Museum / Lockheed Martin / Nadace LHS Vyškov