Velká vzpoura českých vojáků měla ukončit válku. Místo toho přišlo utrpení

Severočeský Rumburk ležící prakticky na hranicích Rakouska-Uherska a Německa se od května 1915 stal posádkovým městem 7. plzeňského zeměbraneckého pluku. O čtyři roky později byl pluk přejmenován na střelecký, to ale rozhodně nebyla nejvýznamnější událost, kterou se zapsal do vojenských dějin Československa.

Mohlo by vás zajímat: Vzpoura v Boce Kotorské: Rebélie 4 000 námořníků byla razantně potlačena. Účastnili se jí i Češi

K pluku se na jaře 1918 dostali mnozí navrátilci z ruských zajateckých táborů. Byl to důsledek úspěšného postupu německých sil na východní frontě, díky němuž byly na území dnešní Ukrajiny osvobozeny desetitisíce zajatců. Byl mezi nimi i 23letý vojín František Noha z Dobřan u Plzně. V zajetí strávil přes dva roky, vstoupit do československých legií ale nechtěl – jeho jediným zájmem bylo vyhnout se nesmyslné válce.

Ranní nástup

Ranní nástup 7. čety III. náhradní setniny v čele s vojínem Františkem Nohou, k němuž na nádvoří rumburských kasáren došlo 21. května 1918, se od nekonečné řady podobných raportů něčím lišil – 65 ze 72 mužů v uniformách nastoupilo v rozporu s rozkazem s puškou. Byla to výmluvná reakce na rozkaz odeslat navrátilce z východu znovu na frontu a zároveň snížit už tak hubené příděly jídla na polovinu.

Porušení disciplíny okamžitě okomentoval velitel setniny hejtman Franz Klöpfer, který začal nastoupeným vojákům nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní. Podle historika Jindřicha Marka zazněla z řady vojáků typicky česká odpověď: „Hovno!“ Rozzuřený Klöpfer začal ještě víc řvát, ale to už se z čety ozvalo jen stručné: „Hoď mu ji!“ Hejtman se pokusil o útěk, ale někdo z vojáků jej udeřil pažbou do hlavy. Vzpoura v Rumburku propukla naplno.

Město v rukou povstalců

Vojáci se dali do práce. Nejprve ztloukli několik poddůstojníků, a když se zmocnili skladu střeliva a granátů a osvobodili vězně, začaly se k nim spontánně přidávat další složky pluku. Vojáci vyrazili do rumburských ulic, obsadili poštu, nádraží a velitelství praporu. Na stranu vzbouřenců se přidaly i vojáci I. náhradní setniny a kulometné setniny s těžkými kulomety, k akci se připojila i stovka nováčků bez výcviku. Jediným poddůstojníkem, který se k mužstvu připojil, byl desátník aspirant Stanko Vodička.

V 9 hodin ráno se stovky vzbouřenců seřadily na náměstí v Rumburku a řešily, co dál. Vůdcům vzpoury v čele s Františkem Nohou bylo jasné, že na místě zůstat nemohou. Jednohlasně tak byl přijat návrh vydat se k České Lípě, kde byli umístěni vojáci z královéhradeckého 18. pěšího pluku, a získat je na svou stranu. Plán počítal s pochodem na Mladou Boleslav, Prahu a Plzeň s cílem co nejvíc rozvrátit rakousko-uherský týl a přispět tak k rychlému ukončení války.

Prozrazená vzpoura

Asi půl hodiny před polednem vyrazilo 700–800 vojáků ve dvou pochodových kolonách i se zbraněmi po silnici vedoucí ze Šluknovského výběžku do vnitrozemí po trase Chřibská-Kytlice-Nový Bor. V čele pochodoval se šavlí a revolverem Stanko Vodička, hlavní oddíl s kulomety naloženými na poštovním voze vedl František Noha. Na konci šli neozbrojení nováčci, vzbouřenci zrekvírovali i jeden automobil.

Poměrně rychlý odchod z Rumburku měl logiku, způsobil ale, že nikdo nekontaktoval další jednotky náhradního praporu 7. střeleckého pluku umístěné ve Šluknově a Varnsdorfu, jejichž příslušníci mohli vzbouřence posílit. Nelogické naopak bylo, proč se vzbouřenci nerozhodli využít železnici, přestože obsadili nádraží, a také proč nepřerušili telegrafní spojení. „V Rumburku vojenské povstání. Doprava bude udržována podle možností. Kanceláře obsazeny vojskem,“ telegrafoval přednosta stanice. Zatímco vzbouřenci pochodovali na Českou Lípu, zemské vojenské velitelství začalo okamžitě jednat.

Přečtěte si také: Zvířecí hrdinové: Sestřelená holubice i přes vážná zranění zachránila 194 mužů

15 hodin svobody

K potlačení vzpoury byly rychle nasazeny oddíly složené z převážně německy mluvících vojáků. Šlo o prapor 59. pěšího pluku z Lovosic, setninu polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometnou setninu 9. střeleckého pluku z Litoměřic. Jako první měly pochodovou trasu vzbouřenců přehradit u Nového Boru příslušníci náhradní setniny 1. praporu pohraničních myslivců a dvě setniny 18. pěšího pluku.

K prvnímu kontaktu došlo u Polevska asi v 17 hodin odpoledne, když vzbouřenci zajali průzkumnou hlídku pohraničních myslivců. Vzbouřenci prošli Novým Borem a o kus dál narazili znovu na horské myslivce. Ti po krátkém boji, který rozhodly kulomety vzbouřenců, ustoupili do připravených pozic u Chotovického vrchu tvořených zákopy ve svazích po obou stranách silnice a záseky ze stromů a vozy převrácenými přes vozovku.

Přestože se blížil soumrak, došlo k prudkému boji. Dlouhým pochodem unavení povstalci ale ani přes odhodlání svých kulometčíků neměli dost energie na proražení zátarasů. Když pak podle výstřelů zjistili, že jsou obklíčeni, začala se jejich linie rozpadat. Kolem deváté hodiny večer se 380 rumburských vojáků vzdalo, ostatní byli rozehnáni po okolí. Do 24. května pochytali vojáci až na 94 mužů všechny vzbouřence. Přestože hon pokračoval, zůstávalo 11. června 1918 na svobodě stále ještě 48 účastníků vzpoury.

Poprava vůdců vzpoury

Za vůdce povstání byli kromě Františka Nohy označeni Stanislav Vodička a Vojtěch Kovář, kteří byli už 29. května v časných ranních hodinách zastřeleni. Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru pak bylo k trestu smrti odsouzeno dalších sedm vzbouřenců, kteří skončili před popravčí četou 29. května večer. Z více než 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v terezínské pevnosti.

Vzbouřenci unikali tak dlouho i díky sympatiím místního převážně německého obyvatelstva. Ti je u sebe ukrývali a dávali jim civilní oblečení. Na jaře 1918 už měl nekonečné války každý dost – rok předtím se neurodily brambory, nedalo se sehnat máslo, maso ani zelenina. Češi i Němci svorně krváceli na Piavě, kde se po přechodu Itálie na stranu Dohody do sebe zakously italská a rakousko-uherská armáda. Rusko uzavřelo separátní mír už v roce 1917, zatímco perspektiva konce války na západě byla v nedohlednu. Rumburská vzpoura tak byla výbuchem nesouhlasu, jemuž bez ohledu na jazyk rozuměli Češi i Němci.

Zdroj: Jindřich Marek: Zšeřelá strana Hvězdy zvané Pelyněk