Legendární česká střílečka Vietcong vznikla díky Rambovi. Byla opravdu tak autentická, jak se tvrdí?

Spolu s Mafií, Original War, Hidden & Dangerous nebo Operací Flashpoint patří Vietcong do zlatého fondu českých her. V roce 2003 ho vydala společnost Illusion Softworks, coby vývojářské studio za ní ale stál Pterodon vedený designérem Jarkem Kolářem. Na pohled zvláštní námět pro středoevropský tým se ale ukázal být jako nanejvýš vhodný, protože ho mohli Češi pojmout trochu jinak a přinést do hry pověstný smysl pro detail, kterým se vyznačuje mnoho tuzemských studií. Jak autentickou hrou ale Vietcong byl, co hráčům představil správně a podle toho, jak se konflikt skutečně odehrával, a kde si vývojáři realitu trochu ohnuli, aby bylo zábavné Vietcong hrát?

K tématu: Pět nejlepších her, které ukazují zbytečnost a utrpení války

1) Na začátku byl Rambo

Jednou ze známých historek, kterými hýřil Jarek Kolář v době vydání, byl fakt, že Vietcong původně začínal jako hra s licencí filmového Ramba. Při zpětném ohlédnutí je trochu úsměvné, že Kolář podle svých slov do schůzky se zástupci vydavatelské společnosti Take 2 v roce 2000 Ramba neznal, ale obdržel kolekci VHS kazet a série ho nadchla. Zejména úvodní část, kdy se John Rambo vrací z Vietnamu domů, a právě tam se zrodila myšlenka na hru zasazenou do období tohoto konfliktu. Pokud ovšem ve hrách oceňujete autenticitu, můžete být rádi, že Take 2 licenci na Ramba ztratilo a z filmově laděné akční hry s nepochybně mnoha nerealistickými situacemi se stala střílečka, která se pohybovala na hranici simulátoru.

2) Zbraně tvrdí muziku

Jednou z věcí, díky které hráči Vietcong milují i po letech, je realistické ztvárnění zbraní. Ve hře jich bylo přes dvacet, a jak vedoucí vývoje zmiňoval v dobových rozhovorech, ve studiu měli ke všem přístup a mohli natočit i jejich autentické zvuky. Šlo například o legendární Colt M1911, Karabinu M1, samopal Thompson M1A1, pro Vietnam typickou útočnou pušku M16 nebo lehký kulomet M60. Na nepřátelské straně to pak byl například samopal Špagin, opakovací puška Mosin-Nagant a hlavně útočná puška AK-47 spolu s odstřelovačkou Dragunov. Modely zbraní byly na tehdejší dobu špičkové a ve svém zpracování by obstály i při porovnání s moderní konkurencí.

Mohlo by vás zajímat: Český Indiana Jones přepral jaguára a vysmál se Hitlerovi. Smrtelnou chorobu chtěl léčit jedem

3) Zrychlený dech, nepřítel palby

V kombinaci se zbraněmi se mohl Vietcong pochlubit také realistickým přístupem ke střelbě a to nemluvíme jen o balistice či nutnosti kompenzovat vzdálenost či vítr. To, na co hráči naráželi nejčastěji, byly klepající se ruce hlavního hrdiny, když musel střílet za běhu nebo bezprostředně poté, kdy někam dosprintoval. Ačkoliv bylo možné u každé ze zbraní přesněji zamířit pohledem přes mířidla, muška byla vždy neposedná a nad úroveň autenticity přidávala i solidní výzvu.

4) Kde je ale skutečný nepřítel?

Další věcí, kterou Vietcong prezentoval opravdu dobře, bylo zpracování nepřátel. Ve vietnamské džungli by toho člověk mnoho neviděl, ani kdyby se kolem neodehrávala válka, a tak je schopnost spatřit protivníka velmi omezená. Důležitou roli v soubojích pak skutečně hraje skvělé krytí nebo přesuny mezi nimi, což příjemným způsobem zvyšuje celkovou náročnost a v určité míře i strach z toho, co se skrývá za další palmou či terénní nerovností.

Čtěte také: Od 300 000 mrtvých k bitvě o Mogadišu: Pravda za válečnou klasikou Černý jestřáb sestřelen

5) Krvavý spektákl

Na druhou stranu i když je průběh misí autentický, Vietcong je stále videohra, takže v něm nechybí momenty, kdy se chopíte kulometu a začnete odklízet příslušníky armády Severního Vietnamu a Vietcongu po desítkách. Tohle už tak realistické není, ale, kruci, hráči i pro tyto momenty Vietcong milují.

6) Strach v tunelech

Český Vietcong se ale postaral i o interaktivní pohled do nechvalně proslulého podzemí a komplexů tunelů, které naháněly Američanům hrůzu. Nutnost pohybovat se v nich přijde nedlouho po startu hry a faktem je, že se v těchto stísněných prostorech skutečně zážitek stáčí k hororu. Vývojáři dokázali věrně ztvárnit záludnost nejrůznějších zákrut, zatáček či rozšířených míst, kde se vždycky mohla schovávat vietnamská hlídka a nekompromisně ukončit průběh mise. V tomto ohledu, i když se střelba občas stáčela k popisovanému hollywoodskému stylu, zasluhuje Vietcong uznání i po letech.

7) Stopař

Stejně jako ve skutečnosti, také ve hře se můžete spolehnout na pomoc domorodců, konkrétně stopaře Nhuta, který během misí odhaluje protivníky a poukazuje na některá důležitá místa. Jeho pomoc není dokonalá, ale i v tom tkví kouzlo autenticity. Nhut se sice v džungli skvěle orientuje, ale ani on by během skutečného konfliktu nebyl schopný odhalit úplně všechno a před vším vás uchránit, ve hře ale pomáhá dávkovat tempo a skvěle propojuje vaše činy s místem, kde se odehrávají.

8) Jednostranný pohled na válku

Věc, za kterou bychom mohli Vietcong kritizovat, je možná až příliš černobílý pohled na celý konflikt. Jistě, hra je vyprávěna pohledem příslušníka amerických speciálních sil. Vojáci byli mladí, plní ideálů a šli do boje zejména s vidinou „zabít komouše“, takže potud je Vietcong autentický dost. Faktem ale je, že hra v podstatě zcela zamlčuje zločiny, které Američané během konfliktu spáchali, zatímco na zavrženíhodné činy nepřítele poukazuje už v úvodu. Vše je poplatné době, dalo by se mluvit o tom, že lidé z Pterodonu byli odvážní, když se rozhodli pro tento přístup, ale právě nedostatečná reflexe celé dění mírně relativizuje. To ovšem neznamená, že by se jednalo o špatnou hru, jen je nutné i Vietcong, bez ohledu na jeho nesporné přednosti, zábavu a bezprostřednost, zkrátka i nadále vnímat „jen“ jako hru. A tak je to správně.

Zdroj: Illusion Softworks, Mafia Game Videos, Vincent Moulin