Kontroverzní analýza tvrdí, že USA vyhrály válku ve Vietnamu

V poledne 30. dubna 1975 zavlála nad prezidentským palácem v Saigonu (dnes Ho Či Minově Městě) vlajka Vietnamské demokratické republiky. Marnou obranu Saigonu prorazilo celkem deset komunistických divizí a Spojeným státům nezbylo, že přiznat porážku v konfliktu, do kterého se zapojily v roce 1964.

Jak definujete vítěze konfliktu?

Jak dopadla válka ve Vietnamu? S trochou nadsázky lze říct, že na to odpoví každé malé dítě – Spojenými státy podporovaný Jižní Vietnam konflikt prohrál a byl anektován Vietnamem severním. Konflikt vyšel Ameriku přibližně na 60 tisíc mrtvých, Vietnam pak dohromady na 4 miliony, přes milion z toho v řadách severovietnamských vojáků. Právě tento nepoměr, spolu s dalším vývojem v regionu může však podle bloggera Bruce Keslera naznačovat, že s americkou prohrou to není tak jednoduché.

Co bylo cílem války?

Kesler reagoval na dokument filmaře Kena Burnse, který dle něj vykresloval konflikt ve Vietnamu příliš v souladu se zažitými politickými stereotypy, nikoliv historickým kontextem. Vyjmenoval proto několik dalších argumentů, přičemž nepoměr v obětech na životech je jenom jedním z nich. Hlavní jádro argumentu stojí a padá na tom, co různé strany konfliktu – Severní Vietnam, Jižní Vietnam a USA – deklarovaly jako své strategické cíle. Pro Sever to bylo připojení Jihu a pro Jih to bylo udržení nezávislosti. Ale co USA?

Oficiálně bylo cílem intervence zastavení Nixonova „dominového efektu“, kdy by porážka Jihu v nejčernějších obavách americké administrativy znamenala nastolení dalších komunistických režimů v Thajsku, Indonésii a na Filipínách, a tak dost možná ztrátu celého segmentu amerických spojenců. Odtajněné materiály Pentagonu rovněž zmiňují jako hlavní záměr obklíčení komunistické Číny s tím, že obrana Jižního Vietnamu je především politickou zástěrkou.

Ve skutečnosti se oba cíle překrývají – v kontextu 60. let nelze dost dobře limitovat expanzi Číny bez expanze komunismu a opačně. Co do pohledu na mapu v 70. a 80. letech však lze říct, že se v Asii podařilo obojí. V tomto náhledu se Spojeným státům skutečně povedlo jejich strategický záměr dodržet – Thajsko a Filipíny uzavřely smyčku kolem Číny doplněnou Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Japonskem a všechny zmíněné státy zůstaly nekomunistické. Keslerovou logikou lze tedy říct, že USA touto optikou vietnamskou válku skutečně vyhrály.

Situace je ale poněkud složitější. V první řadě zejména na Filipínách se podařilo expanzi komunismu udržet na uzdě jenom díky nechvalně známé vlně vražd zastánců levice (nebo kohokoliv, o kom si vláda myslela, že jím je...), kterou mnozí označují za genocidu. Krom etické stránky věci tak v limitování byly spíše významnější operace v dalších státech mimo Vietnam. Vietnam sám se navíc v letech po dobytí Jihu ocitl ve válce s Čínou, což jednostranný Keslerův výklad dále komplikuje, a Čína sama rovněž nakonec napadla komunistický režim v Kambodži. Podíváme-li se tak na jednotlivosti, s omezením expanze komunismu měl Vietnam společného spíše méně nežli více.

Pohled z druhé strany

Fakt je, že Keslerova analýza klouzající po povrchu se jednak neobejde bez vkládání jeho vlastního politického názoru, a jednak do značné míry ignoruje pohled Severu a zmiňuje pouze záměry méně významného spojence Severu, totiž Číny, nikoliv Sovětského svazu. Krom USA a obou Vietnamů tak v analýze chybějí zástupci druhé strany studené války.

Kesler tvrdí, že Severní Vietnam konflikt prohrál, protože za připojení Jihu zaplatil příliš velkou cenu v obětech na životech. Stejný argument lze však zmínit i v souvislosti s americkými silami – ty na vrcholu konfliktu vázaly podstatnou část amerických ozbrojených složek a USA za 60 tisíc obětí zaplatily desetiletím umírněné zahraniční politiky, díky níž se Sověti nezdráhali invaze do Afghánistánu. Pokud USA svůj cíl ve Vietnamu vyhrály, stalo se tak jenom za cenu destabilizace jejich moci v celé studené válce na celou dekádu. Destabilizaci, která je mimochodem bolí dodnes.

Otázkou navíc je, zdali lze říct, že došlo na limitování čínského vlivu. Co Číně sebralo především chuť k další expanzi krom neúspěchů komunismu mimo Vietnam (který, jak už zaznělo, s konfliktem ve Vietnamu příliš nesouvisel), byl zejména konflikt se Sovětským svazem a počátek vlastních reforem. Vztah Číny a Vietnamu, potažmo Ruska a Vietnamu, je přitom dodnes velmi silný. I ony tak ve svém strategickém záměru uspěly – pro sovětský a čínský záměr získat ve Vietnamu vazala je jedno, že Vietnam zaplatil příliš mnoho vlastními mrtvými.

Pokud lze tedy něco říct, pak to, že Spojené státy ve svém strategickém záměru limitovat expanzi komunismu jihovýchodní Asií sice zvítězily, ale stalo se tak méně vlivem konfliktu ve Vietnamu a více kvůli politické roztržce mezi komunistickou Čínou a Sovětským svazem na konci 60. let a pro sérii čínských ekonomických reforem. Tedy: nikoliv díky politice USA. Pokud by komunistické státy zůstaly ve své expanzi jednotné, Vietnam a Kambodža by pravděpodobně nebyly posledními státy, které přešly ve studené válce na komunistickou barikádu. Spolu s potenciálním nárůstem vlivu komunistických guerill v Thajsku, Indonésii či na Filipínách by ovšem větší politickou podporu pro zastavení domina mohly získat i Spojené státy, stejně jako se stalo v korejské válce.

Sečteno a podtrženo, přesnou alternativní verzi historie samozřejmě nikdo nezná. Je pravdou, že se podařily jak strategické cíle Severního Vietnamu (potažmo Sovětského svazu, a dlouhodobě i Číny), tak do určité míry i Spojených států.

Pro toho prvního to znamenalo Pyrrhovo vítězství, ten druhý však zaplatil významnou politickou daň a v dlouhodobém náhledu v limitování expanze komunismu zvítězil především díky změně názorů v Číně samotné a následnému diplomatickému vyjednávání o navázání partnerství mezi USA a Čínou. Konflikt ve Vietnamu tak nakonec pro limitování „dominového efektu“ šíření komunismu a šíření vlivu Číny byl spíše méně významnou potyčkou.

Když to nakonec vezmeme kolem a kolem, lze v zásadě říct, že ve Vietnamu prohráli všichni.

Text: Ladislav Loukota