Dokonalá past: Jedna z nejtěžších porážek Římanů vedla k sebevraždám velitelů a hlavám na stromech
Na počátku letopočtu ovládaly Evropu Augustovy římské legie. Tito dobře vycvičení profesionální vojáci se v touze po nových vítězstvích dostali až za Rýn, do divoké Germánie. Jenže v srdci nepřátelského území jim obávaný národ uštědřil jednu z nejtěžších porážek v dějinách Říma.
Na podzim roku 9 n. l. vytáhl generál a císařský legát Publius Quinctilius Varus (54) se třemi legiemi a početnými oddíly místních milicí proti germánským kmenům, jež kromě odporu vůči expanzi Říma sjednocovalo i rozhořčení nad Varovou tyranií a krutostí k poraženým. Generála nechvalně známého tvrdým postupem proti povstání v Judei, kde po obsazení Jeruzaléma nechal v roce 4 n. l. ukřižovat 2000 Židů, doprovázel v čele pomocných oddílů mladý, teprve 25letý náčelník germánského kmene Cherusků Arminius.
Přečtěte si také: 70 000 mrtvých Římanů během jediné bitvy. Hannibalův geniální válečný manévr zůstává dodnes nepřekonán
Lest germánského vůdce
Co by se mohlo zdát jako zrada, byl ve skutečnosti mistrně připravený plán. Arminius pocházel z části kmene přátelsky naladěné vůči Římu, sloužil v legiích, kde se vyznamenal v bojích proti Ilyrům, a získal si Varovu důvěru. Byl to on, kdo generála cestou do zimního tábora přesvědčil, že stačí odbočit jen kousek z trasy pochodu a jaksi mimochodem potlačit jednu z mnoha menších vzpour germánských kmenů. Byla to léčka, kterou na oko loajální Arminius chystal týdny předem.
Výsledkem byla bitva, kterou historikové po staletí umisťovali do Teutoburského lesa táhnoucího se coby nízký horský hřeben s nadmořskou výškou kolem 440 metrů v prostoru mezi Münsterem a Osnabrückem v Severním Porýní-Vestfálsku. Nové výzkumy zmiňované v dokumentu Po stopách dávných válečníků na Prima ZOOM ale situují místo krvavého střetu o nějakých 30 kilometrů dál na sever k obci Kalkriese v Dolním Sasku. Právě zde se kromě mnoha mincí a zbraní z doby císaře Augusta našla také ojedinělá a na míru vyrobená bojová maska římského jezdce nejčastěji přisuzovaná Arminiovi.
Varus neměl žádné podezření a zamířil v čele svých 20 000 vojáků, z nichž bylo kolem 15 000 legionářů, po neznámé stezce do srdce hustého a mlhavého Kalkrieského lesa. Dnes víme, že se v okolí nacházely rozsáhlé bažiny a místo bylo od září do dubna kvůli měkké půdě obtížně přístupné. „Legionáři měli velmi těžkou výzbroj. Nesli nejen brnění, ale také přilby a štíty, potom několik zbraní a pytle se zásobami,“ připomíná restaurátorka Rebekka Kuiter, jejíž laboratoří prošly zkorodované pláty z výzbroje římských legií.
Jak je vidět z ukázky z dokumentu Po stopách dávných válečníků, nemohly kvůli terénu legie v lese postupovat v obvyklé sevřené formaci a místo toho se roztáhly do úzké kolony táhnoucí se v délce 12 kilometrů:
Dokonalá past
V jednu chvíli Arminius pod záminkou průzkumu vyrazil se svými muži vpřed, ve skutečnosti se ale připojil ke svým spojencům ukrytým ve lese. Byl to smluvený signál, na který houfy germánských bojovníků zaútočily z boku na roztaženou kolonu. Písemné prameny se zmiňují o mimořádné krutosti boje, což potvrzují i lebky Římanů nalezené u Kalkriese. Některé mají celé části odseknuté germánskými meči.
Římané pochopili příliš pozdě, že jsou v pasti. Bojovali na neznámém území způsobem, který jim vnutil protivník. Výpady Germánů ze zálohy byly neúprosné a nepředvídatelné, Římané ale neprodali svou kůži lacino. V závěru prvního dne bitvy se jim dokonce podařilo vybudovat opevněný tábor, o němž se zmiňuje i historik Tacitus.
Archeologové místo zkoumali už v 80. letech minulého století, považovali ho ale za germánské opevnění. Podle nových výzkumů probíhajících od roku 2016 se nicméně jednalo o typický, i když nejspíš ve spěchu budovaný tábor, jaký si byli legionáři zvyklí stavět každou noc.
Varus věděl, že v krytu provizorního ležení legionáři nemohou útokům Arminiových Germánů dlouho odolávat. Časně ráno se tak Římané vydali znovu na pochod v naději, že narazí na otevřenou pláň, kde konečně využijí svou lepší výstroj, disciplínu a taktickou převahu. Jejich situace se ale dál zhoršovala. Germánské útoky neustávaly, a zatímco Římané byli odříznuti od posil i zásob, do oblasti bitvy se po zprávách o přepadu stahovaly další germánské houfy. Navíc začalo hustě pršet a legionáři se bořili do všudypřítomného bláta.
Po třech dnech bitvy zůstávala už jen hrstka přeživších. Publius Quinctilius Varus, který patřil k nejvyšší římské nobilitě a byl příbuzným samotného císaře Augusta, pochopil, že prohrál, a stejně jako mnozí další velitelé spáchal sebevraždu. Germáni se zmocnili nejen jeho hlavy, ale také praporů tří legií vyhlazených téměř do posledního muže.
Unikla jen hrstka legionářů, kteří se připojili k Římanům v pevnosti Aliso. Soustředěnému tlaku Germánů ale nemohli odolat a po několikaměsíčním obléhání ustoupili za Rýn. Na dlouhou dobu to znamenalo konec trvalé přítomnosti Římské říše v Germánii. Vliv Říma zde obnovil teprve po roce 166 n. l. válečník a filozof Marcus Aurelius.
Odvetná výprava
Když zpráva o porážce v Teutoburském lese dorazila do Říma, vyvolala šok. Augustus málem zešílel a podle historika Suetonia se v noci budil a křičel „Vare, vrať mi mé legie!“. Zničené legie nebyly nikdy znovu zformovány a jejich čísla XVII, XVIII a XIX byla považována za prokletá.
První odvetnou akci provedl Řím teprve po šesti letech, za císaře Tiberia. Na místa bojů se Římané vrátili s ještě větším počtem legií a odhodláním odbojnou provincii zkrotit a obnovit vojenskou reputaci říše. Expedici vedl vojevůdce a Tiberiův adoptivní syn Nero Claudius Germanicus. Když v doprovodu hrstky přeživších z Varových legií dorazil se svým vojskem na místo bitvy, aby pohřbil mrtvé, naskytla se mu děsivá scéna.
Podle Tacita Germanicus objevil kosti římských tribunů a velitelů, kteří byli vařeni v kotlích a obětováni germánským bohům. Stopy bitvy byly stále dobře patrné i díky hlavám legionářů napíchnutým na stromy všude kolem. Na nepřátelském území neměli Římané čas své padlé druhy důstojně pohřbít, navršili tedy nalezené ostatky do velké jámy a zahrnuli ji.
Mohlo by vás také zajímat: Sežrání mihulemi i zašití do pytle. Jaké jsou nejznámější tresty a vraždy antického Říma?
Odhaduje se, že v bitvě padlo 15 000-20 000 Římanů – s každou legií, jež měla kolem 5000 mužů, totiž pochodovalo kolem 1200 sloužících a řemeslníků. O dva tisíce let později němečtí archeologové u Kalkriese objevili kolem 6000 kusů římské výstroje, ale pouze jediný artefakt prokazatelně germánského původu. Nelze z toho ale usuzovat na nízké ztráty na germánské straně, protože vítězové zcela jistě své padlé odnesli.
Germanicus svedl s Arminiem několik nerozhodných bitev a stáhnul se zpět za Rýn. Znovu se vrátil v roce 16 n. l., kdy germánským kmenům způsobil těžké ztráty a jejich bojovníky dočasně zahnal za Labe. Vybudovat trvalou mocenskou základnu na pravém břehu Rýna se ale ani jemu, ani jeho nástupcům v dalších desetiletích nepodařilo. K hubeným výsledkům Římanů pak patřilo znovuzískání orlic ztracených Varových legií – poslední z nich Římané objevili u západogermánských Chauků teprve v roce 41 n. l. za vlády císaře Claudia.
Zdroj: Varusschlacht, Encyclopedia Britannica
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
