70 000 mrtvých Římanů během jediné bitvy. Hannibalův geniální válečný manévr zůstává dodnes nepřekonán

Římská republika shromáždila největší vojsko ve svých dějinách a pověřila ho jediným úkolem – zastavit tažení kartaginského vojevůdce Hannibala napříč Itálií a definitivně rozhodnout druhou punskou válku ve svůj prospěch. V čele 80 000 pěších vojáků (polovina z nich byli římští občané, druhá polovina spojenci) a nejméně 6000 jezdců, z nichž třetinu tvořili Římané a zbytek spojenci Říma, stáli konzulové Gaius Terentius Varro a Lucius Aemilius Paullus, kteří se ve velení každý den střídali. Osudného dne velel Varro.

Přečtěte si také: V krvavé bitvě u Arausia padlo 80 000 vojáků. Římané udělali hloupou chybu

Hannibal v oslabení

Kartaginské vojsko u Kann tvořili Lybijci, Numiďané, Féničané, Iberové, Baleárci, Keltové, Ligurové, Italikové i Řekové. Jednalo se vesměs o zkušené válečníky, přesto jejich počet 40 000 pěšáků a 10 000 jezdců představoval dramatickou početní nevýhodu. Od podzimu 218 př. n. l., kdy Hannibal uskutečnil svůj legendární přechod Alp, dokázal třikrát Římany porazit. Podle římských stratégů měly Kanny tuto sérii porážek ukončit.

Bitevní sestavy starověku obvykle vypadaly tak, že proti sobě soupeři postavili rovnoběžné linie těžké pěchoty, před níž se rozmístili lehkooděnci vyzbrojení luky, praky a kopími. Obě křídla pak obsazovala jízda. U Kann to bylo velmi podobné s tím rozdílem, že Hannibal střed své sestavy mírně vydul směrem k Římanům. Vznikl tak jakýsi plochý oblouk, který vešel do dějin vojenství jako „půlměsíc u Kann“. Levému a pravému křídlu veleli vojevůdci Hasdrubal a Hanno, ve středu stáli Hannibal a jeho bratr Mago.

Římská sestava se na pravé straně opírala o řeku Aufidus a tvořila klasickou řadu s tím, že vrchní velitel Varro oproti zvyklostem rozestavil své oddíly blíže k sobě, takže jejich hloubka byla několikanásobně větší než šířka fronty. Na pravém křídle měl velení konzul Paullus, na levém Varro. Středu velel Gnaeus Servilius Geminus, který byl konzulem rok předtím.

Ve znamení půlměsíce

Bitva začala krupobitím střel lehkooděnců a síly byly zpočátku vyrovnané. Jakmile ale zaútočili na levém křídle iberští a galští jezdci na římské jezdectvo, rozpoutal se prudký boj. Prostor mezi pěchotou a řekou byl ale malý a nedovoloval jízdě klasický nájezd, obrat a nový útok. „Nyní se bojovalo jinak: Hasdrubalovi jezdci strhli hned při prvním útoku Římany z koní a bojovali pěšky muž proti muži. Římské jezdectvo, které čítalo jen polovinu mužů, jež měl Hasdrubalův jízdní oddíl, bylo přitom zničeno,“ popsal první fázi bitvy v knize Triumfy a pády archeolog Michael Alexander Speidel z Curyšské univerzity.

Teď se srazila pěchota. Oddíly Hannibalových Galů a Iberů ve středu vyduté sestavy postoupily ještě blíž k Římanům, krátkou dobu jim čelily a pak ustoupily zpět za původní linii. Tady utrpěli Kartaginci polovinu svých ztrát, tvar bitevního půlměsíce se ale začal obracet – zatímco střed kartaginské sestavy couval, postranní hroty vyrazily vpřed a začaly Římany obkličovat. Smrtonosná past, kterou Hannibal nastražil Římanům, sklapla.

Všichni římští vojáci se tlačili do zdánlivého průlomu v kartaginské linii. Hustě a do hloubky uspořádané oddíly se nedisciplinovaně prodíraly do středu kartaginského půlměsíce a vzájemně si překážely. Útok rychle uvázl a římská bojová sestava se rozpadla. Římané se začali obracet proti hrozbě ze stran, ale sevření obkličujících Hannibalových vojsk umožňovalo bojovat jen vojákům na okraji římské sestavy. Většina mocného vojska se bezmocně tlačila a vzdouvala uvnitř uzavírající se pasti.

Římská jízda na pravém křídle sice byla zničena v úvodu bitvy, levé jízdní křídlo ale numidským jezdcům vzdorovalo, dokud na pomoc nedorazil Hasdrubal. Se svými jezdci pomohl zahnat zbytek římského jezdectva na útěk a poté stočil své muže do zad zmítající se římské sestavy. V tu chvíli bylo obklíčení Římanů úplné a porážka nevyhnutelná. Schematický průběh bitvy si můžete prohlédnout tady:

Udivující katastrofa

Přestože si Řím od střetnutí sliboval zničení hrozby, kterou Hannibal představoval, výsledek bitvy u Kann byl zcela opačný. Kartaginci pobili 70 000 mužů římské pěchoty, dalších 10 000 zajali. Uniknout se podařilo jen 370 jezdcům a 3000 pěším bojovníkům. Mezi padlými byl jeden ze dvou konzulů (Paullus), dále několik bývalých konzulů, dva kvestoři, dvě třetiny vojenských tribunů, 80 senátorů a mnoho urozených Římanů. Hannibalovy ztráty byly naopak relativně malé – přišel o 200 jezdců a 5500 pěších.

Průběh a výsledek bitvy šokoval už její současníky a dodnes je zdrojem údivu i odborného zájmu. „Snad nikdy nebylo na samotném bojišti zničeno tak úplně a s tak malými ztrátami protivníka vojsko takové velikosti, jako tomu bylo v případě římského vojska u Kann,“ shrnul své pocity německý historik a nositel Nobelovy ceny za dílo Římské dějiny Theodor Mommsen.

„Navzdory veškeré logice se Hannibalovi podařilo přivodit ničivou porážku mnohem silnějšímu nepříteli, kterého obklíčil. Po bitvě již Řím neměl v Itálii žádné vojsko, které by stálo za pozornost,“ doplnil Michael Alexander Speidel, který se specializuje na dějiny antického světa. „Překvapivá je proto ještě jedna skutečnost: Hannibal byl přesto v této válce nakonec poražen,“ připomněl Speidel.

Příčiny římské porážky u Kann

Jestliže se současníci bitvy i pozdější autoři snažili svést drtivou porážku u Kann na oslepující slunce, zvířený prach (Hannibal údajně nechal část bojiště předem rozorat), „necivilizovaný“ způsob boje kartaginské jízdy nebo zdánlivé přeběhnutí 500 Numiďanů, kteří vzápětí vpadli Římanům do zad, objevila se i serióznější hodnocení. Pozdější římští historikové rozpoznali, že převaha kartaginského vojska souvisela s jeho výtečně vycvičenými, adekvátně vyzbrojenými a skvěle sladěnými oddíly schopnými provádět během bitvy rychlé, neobvyklé a precizní manévry.

Podle Speidela vše nasvědčuje tomu, že římské velení mylně doufalo, že mu úspěch přinese tlak velké masy vojsk, která mnohem slabšího nepřítele rozdrtí. „Hannibalovou reakcí byl bitevní plán, který spočíval v tom, že rozhodujícím způsobem omezí počet Římanů zapojených přímo do boje tím, že je obklíčí,“ shrnul Speidel. Genialita a dokonalé provedení tohoto plánu jsou důvodem, proč se bitva u Kann i po více než 2240 letech podrobně rozebírá na všech vojenských akademiích světa.

Mohlo by vás také zajímat: Tajemství starých Římanů rozluštěno. Už se ví, proč jejich stavby vydrží víc než naše

Kartaginský vojevůdce nicméně nedokázal drtivého vítězství využít. Poté, co strávil dalších 14 let v Itálii taženími a diplomatickými jednáními, utrpěl v roce 202 př. n. l. na africké půdě v bitvě u Zamy drtivou porážku, kterou mu v čele obnoveného římského vojska uštědřil Publius Cornelius Scipio Africanus. Druhá punská válka tak skončila vítězstvím Říma.

Zdroj: Triumfy a prohry, kolektiv autorů, Praha 2004, Warfare History Network

Video, které jste mohli minout: Dračí císař krutě potlačil povstání. Nejhůř dopadli milenci jeho matky