Vědci lechtali šimpanze a zjistili, že se smějí stejně jako my. Souvisí to s vývojem řeči

Zvuk se nepromění ve zkamenělinu a neusadí se v rašelině, takže když chce někdo zkoumat, jak něco znělo v pravěku, musí hledat neotřelé postupy a zapojit pořádnou dávku důvtipu.

Příroda

Parta šimpanzů si podává alkohol a řádí. Unikátní video hodně vypovídá o lidské evoluci

Už miliony let

Prvním zjištěním tohoto vědeckého výzkumu bylo, že lidoopi jsou lechtiví, že si to náramně užívají a smějí se od ucha k uchu. A to byl účel. Badatelé potřebovali vyvolat u zvířat smích a analyzovat ho. K experimentu si vybrali dvě gorily, tři šimpanze bonobo, čtyři šimpanze učenlivé a čtyři orangutany. Všechno jsou to člověku nejbližší hominidé z nadčeledi hominoidů. Každý z nich si vyvinul jiné zvukové projevy a systém komunikace, jedno ale mají společné: smích.

Autoři studie zjistili, že tito lidoopi se smějí izochronním rytmem, což znamená, že hlasové výbuchy jsou rovnoměrně rozložené. Stejně se chechtáme i my. Vědci z toho vyvodili, že tento rys musel mít i poslední společný předek lidí a lidoopů, který žil před 15 miliony lety. „Vidíme, že základní rytmická struktura zůstala od našeho posledního společného předka nezměněná. To je výjimečné,“ říká hlavní autorka studie Chiara De Gregorio z Univerzity ve Warwicku.

Přečtěte si také: Rvačka goril: Podívejte se, jak se samci perou o vůdčí postavení

Příroda

Lidé jsou z 98,8 % stejní jako šimpanzi. Hlavní rozdíly přitom neznáte všechny

My ovšem na rozdíl od opic dokážeme měnit rychlost, hlasitost a intenzitu smíchu v závislosti na sociálním kontextu. Když nás někdo lechtá, máme tendenci se smát rychleji než například při hře. Do smíchu vkládáme emoce – jinak se smějeme ironicky, jinak nervózně, jinak zní hraný smích... Šimpanzi, gorily a orangutani se smějí stejně bez ohledu na situaci. Autoři studie proto usuzují, že rytmická flexibilita našeho chichotání může fungovat jako zástupce hlasové kontroly a ukazuje, jak jsme si sofistikovaně vyvinuli schopnost upravovat svůj zvukový projev. Využíváme hlasivky i dech. To by mohlo souviset s vývojem mluvení.

„Smích samozřejmě není jazyk, ale obojí se spoléhá na schopnost ovládat a modulovat hlasový výstup. V tomto smyslu mohl jít vývoj smíchu ruku v ruce s vývojem hlasových schopností, které nakonec podporovaly řeč a jazyk,“ zmiňuje vědkyně.

Zajímavosti

Evoluční kořeny smíchu. V čem nám vtipy pomáhají?

Jak se smál neandertálec?

Její tým také uvažoval nad tím, jestli se podobně smáli i naši vyhynulí lidští předci (například neandertálci nebo australopitékové), kteří společně s námi a s šimpanzi patří do tribu (systematická jednotka ležící mezi čeledí a rodem) s názvem hominini. „Pravděpodobně produkovali rytmicky pravidelný smích. Očekávala bych, že jejich smích byl někde mezi smíchem moderních lidí a šimpanzů. Byl pravděpodobně variabilnější a flexibilnější než u šimpanzů, ale méně než u moderních lidí,“ myslí si De Gregorio.

Mohlo by vás také zajímat: Šimpanzí občanská válka: Lidoopi se začali systematicky vraždit. Vědci jsou udiveni

Oproti obecné představě, že se u nás na rozdíl od našich předchůdců po oddělení vývojových větví rozvinula schopnost mluvit „z ničeho nic“, to spíš vypadá, že společný základ hlasové kontroly existoval už před 15 miliony let a my si ho jen průběžně zdokonalujeme.

Zdroj: BBC, IFL Science

Video, které jste mohli minout: Souboj fenka a zmije dopadne jinak, než si myslíte. Evoluce se holt někdy vyplácí