Globální katastrofa může nastat kdykoliv a týká se všech. Hrozbu „ukrytých“ sopek lidstvo řeší zcela nesmyslně
Slavné vulkány jako Etna na Sicílii nebo Yellowstone v USA mohou svou erupcí způsobit katastrofy obřích rozměrů. Mnohem víc nás ale mohou ohrozit sopky, o kterých prakticky nevíme. Vypadají neškodně, vždyť spí už celou věčnost. Jenže tyto utajené vulkány vybuchují častěji, než si uvědomujeme. V oblastech Tichého oceánu, Jižní Ameriky a Indonésie dochází k erupci sopky, jejíž historii nemáme zmapovanou, každých sedm až deset let. A škody to může způsobit i velmi daleko.
Přesně to se stalo nedávno v Etiopii. Sopka Hayli Gubbi vybuchla 23. listopadu 2025, poprvé v její zaznamenané historii. Minimálně 12 tisíc let byla v klidu, pak ale vymrštila oblaka popela do výšky téměř 14 kilometrů. Sopečný prach se poté vydal na východ přes Rudé moře, zasáhl Jemen a následně ovlivnil vzdušný prostor nad Indií, která kvůli tomu musela zrušit některé lety.
Sopka jako příčina hladomoru
Další případ se udál v roce 1982. Nepříliš známou mexickou sopku El Chichón seismologové nemonitorovali, proč taky, když stovky let dřímala. Série erupcí pak všechny zaskočila. Laviny horkého kamení, popela a plynu srovnaly se zemí nejen rozsáhlé oblasti džungle, zničily i budovy a přehradily řeky. Prach dopadl až v sousední Guatemale. O život přišlo 2 000 lidí a 20 000 lidí ztratilo své domovy.
Nejhorší sopečná katastrofa v moderních dějinách Mexika měla i globální důsledky. Síra z erupce vytvořila reflexní částice z horních vrstvách atmosféry, ochladila severní polokouli a posunula africký monzun na jih, což vedlo k extrémnímu suchu. To by prověřilo odolnost každého regionu, v zemi zasažené chudobou a občanskou válkou to ovšem způsobilo naprostou tragédii. Etiopský a východoafrický hladomor si v letech 1983 až 1985 vyžádal životy odhadem jednoho milionu lidí. Jen málo vědců si uvědomovalo, že jednou z příčin byla málo známá sopka nacházející se na jiném kontinentu.
Vulkanologové zaspali
Navzdory těmto zjištěním globální investice do vulkanologie stále zaostává. Monitoruje se méně než polovina aktivních sopek a vědecký výzkum se stále neúměrně zaměřuje na těch několik dobře známých. O jediné sopce – o Etně – vyšlo více studií než o všech 160 sopkách Indonésie, Filipín a Vanuatu dohromady. Tato místa patří k nejhustěji osídleným sopečným oblastem na Zemi, a přitom jsou nejméně prozkoumaná.
Jak už jsme si ukázali, velké erupce mohou mít dopad na celý svět. Mohou dočasně ochladit planetu, narušit monzuny a snížit úrodu. V minulosti takové jevy přispívaly k hladomorům, epidemiím nemocím a velkým sociálním otřesům. Přesto vědcům stále chybí globální systém, který by taková budoucí rizika předvídal.
Vulkanolog Mike Cassidy proto s kolegy založil Globální alianci pro riziko sopek, charitativní organizaci, která se zaměřuje na předběžnou připravenost na erupce s velkým dopadem. „Spolupracujeme s vědci, politiky a humanitárními organizacemi, abychom upozornili na přehlížená rizika, posílili monitorovací kapacity tam, kde jsou nejvíc potřeba, a podpořili komunity dřív, než k erupcím dojde,“ uvedl Mike Cassidy v článku pro The Conversation.
Děsí nás to, co známe
Dosavadní „slepotu“ vůči sopkám Cassidy připisuje předsudkům a konfirmačnímu zkreslení. Mnoho lidí předpokládá, že to, co bylo potichu, potichu i zůstane. Pokud o sobě sopka po generace nedala vědět, instinktivně ji pokládáme za bezpečnou.
Pravděpodobnost, že se něco stane, obvykle posuzujeme podle toho, jak snadno si vybavíme příklady. Tuto mentální zkratku popisuje psychologický jev známý jako heuristika dostupnosti. Víc se pak cítíme ohrožení něčím, o čem jsme slyšeli a je to blízko (příkladem může být erupce islandské sopky Eyjafjallajökull z roku 2010), zatímco vulkán někde na druhém konci světa, který stovky let nevybuchnul, nás nijak neděsí.
V důsledku toho všeho nejvíc investujeme až poté, co už došlo ke katastrofě. Což je pozdě. Zmiňovaný vulkán El Chichón se začal monitorovat až po erupci v roce 1982. Tři čtvrtiny velkých erupcí však pocházejí od sopek, které byly klidné nejméně 100 let. Těm se nevěnujeme.
Přečtěte si také: Jak zachránit Zemi před výbuchem supervulkánu? NASA má plán za 3,5 miliardy dolarů
Když se budou sopky monitorovat, když komunity budou vědět, jak se v krizi zachovat, a když bude mezi vědci a úřady fungovat efektivní komunikace a koordinace, bude možné zachránit tisíce životů.
Právě tímto způsobem se podařilo odvrátit katastrofy v roce 1991 na hoře Pinatubo na Filipínách, v roce 2019 na hoře Merapi v Indonésii a v roce 2021 v La Soufrière na karibském ostrově Svatý Vincent.
Zdroj: Live Science, The Conversation
Video, které jste mohli minout: Smrtící požár ve Švýcarsku? Expert popsal, jak při podobné hrozbě minimalizovat riziko
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
