Historie upalování: Jana Husa rozdrtili, děti škvařili a dalším explodovala hlava

Když lidské tělo začne hořet, to úplně první, co cítí, je ukrutná, jen těžko představitelná bolest. Ta ale trvá jen relativně krátce, dokud oheň nesežehne nervy. Pak už kůže sice nebolí, spalující žár ale odpaří tělesné tekutiny a kůže se na člověku začne doslova smršťovat. Ty šťastnější ještě předtím udusí plyny z hoření, ty méně šťastné zaškrtí vlastní smrštěná kůže a stahující se svaly na krku.

Ostatním se tělesné tekutiny pomalu stěhují, hlavně v lebce a uvnitř břicha mezi orgány, kde způsobují pseudo-krvácení a hematomy. Smrt ale i tak v drtivé většině přichází z dýchacího ústrojí, které kvůli otoku nebo krvácení selže, anebo z důvodu šoku.

Navzdory těmto naprosto brutálním detailům lidé smrt upálením jako trest používali po tisíciletí. První písemné zmínky jsou o něm v Chammurapiho zákoníku, jenž je pravděpodobně z roku 1686 před naším letopočtem. Zmiňuje ho Bible, praktikovali jej Chetité i Židé. V ohni většinou končili ti, kdo spáchali optikou své společnosti ty nejhorší zločiny, jejich prožité utrpení se ale zásadně lišilo podle toho, jakým způsobem se s nimi jejich kati rozhodli naložit.

Lidské svíce

První tresty upalováním padaly většinou za incest a jiné sexuální zločiny či zradu. Asyřané, kteří smrt ohněm považovali za extrémně krutou, věřili, že zabrání vstupu mrtvého do posmrtného života. V krutosti se ale nikdo nevyrovnal Římanům, kteří vynalezli tunica molesta. Latinsky to znamená něco jako „protivná košile“, název ale ani zdaleka nevystihuje, jakou hrůzu museli ti, kdo ji oblékli, prožít.

Odsouzenci oblékli tuniku z papyru napuštěnou voskem. Pak je přivázali ke kůlu a oděv zapálili. Na tuniku jim pak dál lili sádlo nebo smůlu. A aby se nešťastníci v agónii nesnažili hořlavé směsi vyhnout, měli pod hlavou ještě připevněný bodec. Takhle pomalu v agónii hořeli jako pitoreskní lidské svíce. Tento způsob si údajně oblíbil krutý císař Nero.

Jediný horší způsob popravy ohněm byl snad jen starořecký Sicilský býk tyrana Phalarise. Dodnes ale nevíme, jestli skutečně existoval. Do bronzové sochy býka údajně odsouzence zavřeli a pak pod ní zapálili oheň; sténání a výkřiky bolesti pak díky soustavě trubek vycházely býkovi z tlamy a nozder akusticky změněné a připomínaly zvířecí řev. Strašlivé mučení pokračovalo, dokud výkřiky neutichly, což značilo, že se oběť uvnitř sochy upekla zaživa.

Proutění obři

Zvláštní shodou okolností se svými upalovanými zacházeli podobně Galové i Japonci: zavírali je do proutěných košů. A proutí hrálo roli i mezi Kelty. Jejich zvláštní způsob nakládání se zločinci popsal ve svých textech Julius César. Druidi údajně z proutí spletli několik košů, které sestavili dohromady tak, že připomínaly obrovskou postavu. Dovnitř nahnali několik odsouzených za krádež a další mírnější zločiny a obětovali je bohům tak, že pod obří postavou zapálili hranici.

Náboženské oběti vůbec tvořily celkem podstatnou část upálených; Kartaginci dokonce bohům v ohni obětovali maličké děti. Uložili je do náruče bronzové soše přímo nad ohništěm a nebohá miminka se pomalu opékala v plamenech. Jejich žárem stažené údy a tváře tvořily dojem, že se dítě směje. Pozdější autoři sice uvádějí, že dětem nejprve podřezali hrdlo, než je plamenům vystavili, soudobý Cleitarchus ale nic takového nepíše.

Staré známé hranice

Na hranicích vyhasínaly lidské životy už od nepaměti. Římané je stavěli ve tvaru oltáře, Řekové budovali pódia z borovic, tisů, či jasanu a ve středověku se hlavně dbalo na to, aby dřevo bylo dobře napuštěné smůlou. Základní typy hranic byly celkem dva.

Na prvním odsouzenec stál uvázaný u kůlu a dřevo ani sláma mu nesahalo nikdy výš než po stehna. Tento způsob používala zejména španělská inkvizice, a ačkoli se to nezdá, byl o něco humánnější než ten druhý. Ano, bolest v ohořelých nohou musela být strašlivá, odsouzený se ale většinou rychle otrávil kouřem a ztratil vědomí, jako tomu bylo u Johanky z Arku.

Zato v druhém případě, populárnějším ve Francii a Anglii, odsouzenému nahrnuli dřevo se slámou až k hlavě, takže se ocitl pod úrovní kouře a tudíž umíral většinou déle a v horší agónii. Většinou poté, co mu žár sežehl plíce. Takhle zahubili například Jana Husa. Jeho tělo mimochodem dokonce pálili nadvakrát a zbytky roztloukli kyji. Cílem totiž bylo, aby z něj nic nezbylo.

Milosrdní i nemilosrdní kati

Je ale pravda, že někteří kati odsouzence nechtěli nechat zbytečně trpět. Stávalo se například, že jim kopím nenápadně podřízli hrdlo. Později oběti i se souhlasem soudu nejdřív zardousili, než pod jejich nohama vůbec zapálili oheň. Za Marie Tudorovny jim dokonce na krk přivazovali váčky se střelným prachem, jenž v žáru brzy explodoval a odsouzence připravil o hlavu.

Na druhou stranu, například za Františka I. naopak některé odsouzence cíleně vystavovali co nejhoršímu utrpení a spalovali je takzvaným pomalým ohněm. Přivázali je k dlouhému trámu a jako na dětské houpačce je do ohně spouštěli a zase vytahovali, aby co nejvíc prodloužili jejich agónii. Tento trest přežíval dokonce až do poloviny 18. století. A co víc, ačkoli dnes už civilizovaný svět takové tresty samozřejmě nepoužívá, „čarodějnice“ například v Keni upalovali ještě na začátku nového tisíciletí a v současnosti také existuje několik případů smrti ohněm z rukou náboženských fanatiků Tálibánu nebo ISIS.

Zdroj: Britannica