Johanku z Arku krutě upálili třikrát. Mužské šaty nosila z prostého důvodu

Dívka, která vešla do historie jako Johanka či Jana z Arku a obrovským způsobem zasáhla do průběhu stoleté války mezi Anglií a Francií, se narodila 6. ledna roku 1412 a zemřela v pouhých devatenácti letech jednou z nejstrašlivějších smrtí, které tehdejší soudnictví nabízelo.

Mužské šaty měly pragmatický důvod

Svou kůži Johanka rozhodně nedala lacino. Než ji převezli do Rouenu, několikrát se snažila ze zajetí utéct. Dokonce při jednom takovém pokusu skočila i z 21metrové věže. Ve chvíli, kdy podepsala přiznání ke svým hříchům, které ji mohlo od smrti na hranici zachránit, měla za sebou už několik měsíců vězení a pravděpodobně i hodiny, možná dny mučení. Přesto ji ale po několika dnech v cele znovu našli v mužských šatech.

Co na tom, že se mladičká Johanka takhle podle svých slov chránila před znásilněním, které jí v ženských šatech reálně hrozilo. Pro církev to byla poslední kapka. Za hříchy, mezi nimiž byla politicky motivovaná obvinění z kacířství, rouhání, čarodějnictví, faleš, modlářství, odpadlictví, extravagance, pýcha, trvání na nošení mužského oblečení, odmítání popřít autenticitu hlasů, kterými se nechala vést, rozmluva se satanem a jeho lstivě maskovanými přisluhovači a další, byla poslána na hranici.

Krutost i po smrti

Když ji 30. května 1431 k vysoké hromadě naskládaného dřeva vedli, Johanka údajně plakala. Na krku měla malý dřevěný křížek a oči nespustila z velkého krucifixu, který držel kněz, jehož o to předtím poprosila. Požádala ho také, aby křičel modlitby tak nahlas, aby je slyšela přes hučení plamenů.

Přestože tehdy v plamenech končila většina heretiků, protože se všeobecně věřilo, že oheň hříšníka očistí, hranice pro Johanku byla velmi krutě navržená. Nejenže dívce dřevo nepřihrnuli až k hlavě, což by pomohlo k rychlejší smrti, ale postavili ji dokonce tak vysoko, že na ni nedosáhl ani kat, který většinou hořícím lidem alespoň zasadil smrtelnou ránu mečem, když se zdálo, že jejich agónie trvá nelidsky dlouho. Johanka přesto zemřela udušením, ačkoli bolesti musela mít obrovské. Pomohlo, že se rozhodla nahlas pomodlit a vdechla tak toxický kouř, díky čemuž ztratila vědomí.

Jenže Angličané s ní rozhodně nebyli hotoví. „Kardinál z Winchesteru si chtěl být absolutně jistý, že z jejího těla nic nezůstane,“ vysvětlil forenzní vědec Philippe Charlier, když v roce 2006 se svým týmem zkoumal popel, o němž se spekulovalo, že může Johance z Arku patřit. V prvním ohni Johance ohořely jen ruce a nohy. Její mrtvé tělo proto odpoutali od kůlu, položili a zapálili znovu. „I tak byly její vnitřnosti, srdce a plíce de facto nedotčené. Lidé to tehdy měli za zázrak, jenže my to vídáme běžně. Tyhle orgány obsahují hodně tekutin, a tak žáru dlouho odolávají,“ tvdí Charlier.

Kardinál proto nechal postavit ještě třetí hranici a popel rozhrabat. I přesto, že se v průběhu věků objevilo hodně spekulací o tom, co se s Johančinými ostatky následně stalo, všechno nasvědčuje původní verzi: Aby se nikdo dívčiných tělesných zbytků nezmocnil a nemohl je uctívat, vysypali je do řeky Seiny.

Posmrtně ji zprostili viny

Zajímavé je, že její případ nezůstal jen tak ležet. Když Karel VII. 20 let po její smrti získal vládu víceméně nad celou Francií, rozhodl se pro Johanku posmrtně vydobýt spravedlnost a zařídil obnovení jejího procesu. Nový soud ji shledal nevinnou s tím, že se zkrátka stala obětí justičního omylu. Za svatou byla ale prohlášená až na začátku 20. století, v roce 1920 ji svatořečil papež Benedikt XV.