Krátká historie záchodu: Staří Římané z něj měli společenský zážitek. Češi toaletní papír nahradili po svém

Splachovací záchod je prý znakem pokročilé civilizace a podle americké antropoložky Ann Olgy Koloski-Ostrow se toho o civilizaci můžeme dozvědět hodně podle toho, jak používala právě toaletu. Ví, o čem mluví, neboť je přezdívaná „královnou latrín“. Obzvlášť fascinující je podle ní práce s toaletami ve starověkém Římě. Koloski-Ostrow ve své knize The Archaeology of Sanitation in Roman Italy píše, že „Římané vyvinuli sofistikované metody pro řízení hygieny, včetně akvaduktů pro přemísťování vody z jednoho místa na druhé, kanalizací pro odstraňování použité vody z koupelí a odtoků z chodníků, silnic, veřejných a soukromých latrín“.

Mohlo by vás zajímat: Jak vypadali římští císaři? Jejich tváře byly restaurovány s pomocí moderní technologie

Slovo „latrine“ nebo latinsky „latrina“ se používalo k popisu soukromé toalety v něčí domácnosti, obvykle postavené nad žumpou. Veřejné záchody se nazývaly foricae. Co se týče míry intimity, byli Římané výrazně tolerantnější než my dnes. Jednotlivé „záchody“ nebyly odděleny zástěnou a byly od sebe sotva 30 cm. Na druhou stranu jim stačilo vyhrnout tógu, což přece jen zajišťovalo větší míru soukromí než dnes stažené kalhoty. Pokud nebyla v místě možnost tekoucí vody, tak ze Senekových Listů Luciliovi víme, že používali vědro s octovou nebo slanou vodou.

Šíření vzdělání i hygieny

Římská říše díky své expanzi šířila nejen vzdělání, ale i hygienické standardy. Splachovací záchody se zachovaly až na samotné hranici římského impéria, v pevnůstkách postavených podél Hadriánovy zdi, která bránila říši před potetovanými Pikty.

Word of the day: XYLOSPONGIUM - a communal sponge on a stick used by Romans to wipe their bottoms. (Image: D. Herdemerten) pic.twitter.com/hHWOeSEPgW

— Quite Interesting (@qikipedia) June 28, 2018

Vojenská pevnost Vercovicium sice neměla sedátka mramorová, ale jen dřevěná, nicméně i zde byly toalety stavěné s velkou dávkou preciznosti. Stály v nejnižším bodě pevnosti, odkud znečištěná voda odcházela mimo ni. Vojákům před nohama vedla strouha s tekoucí vodou, odkud naběračkami mohli nabírat vodu a „splachovat“, tedy opláchnout použité místo. Výkaly padaly do mělkých žlabů. Zadnici si utírali měkkými mořskými houbami přivázanými na hůlkách zvaných xylospongium nebo tersorim (vytírání). Zatímco takto si „trůnili“ římští legionáři už ve 3. století našeho letopočtu, nejstarší prevét, tedy soukromý hradní záchod u nás, byl objeven na hradě Přimda a má pocházet z 12. století.

Čtěte také: Proč je Ježíš všude zobrazován jako běloch? Jihoevropské rysy mu nadělili římští umělci

Co místo toaletního papíru?

A když už jsme zabrousili do Čech, hodí se závěrem dodat, co našinci používali před vynálezem toaletního papíru. Jemné mořské houby v dostatečném množství nebyly dostupné, nahradily je tudíž obdobné mechy. Nejhojnější jsou travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens) a sourubka kadeřavá (Neckera crispa). Poslední jmenovaný druh, vytvářející husté nízké koberce plochých stélek, je k danému účelu obzvlášť vhodný a jak píše Petr Pokorný v časopisu Vesmír, zřejmě muselo ve středověku existovat přidružené povolání mechaře, který se zabýval sběrem a dovozem vhodných toaletních mechů do domácností měšťanů.

Zdroj: Časopis Vesmír

Sledujte Utajené příběhy českých dějin právě teď a tady: