Největší únos v historii Československa zahrnoval krutý pochod Angolou. Sověti ho chtěli ututlat

V roce 1983 byla do válkou zmítané Angoly vyslána skupina Čechoslováků, která se měla postarat o obnovu papírny ve městě Alto Catumbela. Protože mise měla trvat delší dobu, mohli s vybranými odborníky cestovat také rodiny včetně dětí, což se ale mělo po několika týdnech strávených v zemi projevit jako vážný problém. Dne 12. března 1983 totiž na město zaútočilo přepadové komando povstaleckého hnutí UNITA a po přestřelce zajalo všech 66 československých osob.

K tématu: Občanská válka v Angole přinesla půl milionu obětí. Čechoslováci protrpěli největší únos

Jen pro kontext, skupina UNITA v rámci občanské války bojovala proti vládě podporované Sovětským svazem, tudíž samozřejmě i ČSSR, což občany naší země automaticky stavělo do nevýhodného postavení. Buď jim hrozila smrt, nebo únos za účelem kladení podmínek a kontaktu s československou vládou. Nakonec se povstalci rozhodli pro druhou možnost, což ale znamenalo pro unesené něco nepředstavitelného. Poté, kdy byli zavlečeni do hor nad městem Alto Catumbela, jim bylo sděleno, že je nutné přesunout se do tábora UNITY vzdáleného více než 3 000 kilometrů na druhé straně země.

Unesení občané vyrazili pouze v tom, co měli právě na sobě, a to je čekala cesta přes rozvodněné řeky, bažiny i prales plný četných nástrah. Pochodovalo se navíc v noci, aby únosci unikli pozornosti armády, jídla ani vody nebylo nazbyt, skupinou se šířily střevní obtíže a nejvíce strádaly děti. Situace došla tak daleko, že někteří již nebyli schopní pochodu, a tak je únosci v improvizovaných nosítkách vlekli dál. Bohužel, 38. den pochodu z nosítek spadl Slovák Jaroslav Navrátil, poranil se na hlavě a pravděpodobně vinou krvácení do mozku po několika desítkách hodin zemřel.

Dlouhý pochod

Přesto skupina za 84 dní urazila vzdálenost 1 326 kilometrů a v závěru svého pěšího putování mohla spoléhat i na čerstvé zásoby, které vedení UNITY shodilo letadlem po smrti Navrátila. Poté však unesené čekalo ještě přibližně 1 800 kilometrů na korbách nákladních aut, než dorazili na vojenskou základnu Jamba, tábora povstalců. Nedlouho poté se podařilo s Červeným křížem vyjednat propuštění žen, dětí i sedmi zraněných mužů s tím, že zbývajících 20 si UNITA v táboře nechávala jako páku na Československou vládu.

Mohlo by vás zajímat: Popíral, že Sověti spáchali masakr Poláků v Katyni. Komunista Skála dostal podmínku

Doma se o únosu mluvilo víceméně jen mezi lidmi – na událost panovalo tiskové embargo – a Sovětský svaz situaci hodlal řešit ozbrojenou cestou. Československá vláda ale chtěla sáhnout po diplomatických možnostech a navázala s únosci kontakt. UNITA požadovala mezinárodní uznání a post prezidenta země pro svého lídra Jonase Savimbiho, k čemuž ale nakonec nedošlo. V červnu 1984 nakonec přímo do Angoly za velitelem UNITY odcestoval náměstek ministerstva zahraničí, který Savimbimu slíbil, že Československo nebude do Angoly dodávat zbraně. To povstalcům stačilo k tomu, aby propustilo 20 zbývajících mužů, kteří 23. června 1984 přistáli na letišti v Ruzyni. Únos 66 Čechoslováků zůstává největším v historii naší země.

Zdroj: Vlada.cz, L. Sazeček - Zajati v Angole Přepadení a pochod