Znáte skutečný význam sochy Svobody? S přistěhovalci neměla nic společného

Nápad na nejslavnější americký monument se zrodil už v 60. letech 19. století, kdy spolu večeřeli francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi a francouzský profesor práv, politik a předseda Francouzské společnosti proti otroctví Édouard René de Laboulaye. Ten byl stran americké občanské války horlivým stoupencem Unie a jeho ideální představou Ameriky byla právě země, kde se nikdo nemusí bát o svou svobodu. Jak Unie vítězila a Laboulayeho ideál se začínal měnit ve skutečnost, navrhoval vytvoření pomníku, který uctí jak vítězství svobody, tak i vybojování americké nezávislosti téměř o sto let dříve. Takový pomník by podle něho měl být společným produktem francouzského a amerického úsilí.

Ztělesnění svobody

Bartholdi od té doby pracoval na spoustě projektů, přičemž ne všechny dokončil. Mezi nimi byla i stavba majáku v podobě staroegyptské rolnice s pochodní v ruce u severního vjezdu do Suezského průplavu v Port Saidu. Bartholdiho projekty navíc zbrzdila prusko-francouzská válka, v níž sochař sloužil jako major domobrany. Po konci války se Bartholdi vydal do Spojených států, aby myšlenku na pomník svobody nabídl vlivným Američanům. Nakonec se mu podařilo setkat s americkým prezidentem Ulyssem S. Grantem, jenž ho ujistil, že získat místo pro sochu nebude obtížné.

První model konceptu Bartholdi vytvořil v roce 1870. Při zvažování, jak nejlépe vyjádřit myšlenku americké svobody, vycházel z toho, že v raných amerických dějinách se jako symboly národa užívaly ženské postavy. Columbia byla ztělesněním Spojených států, Britannia zobrazuje Spojené království a Marianne reprezentuje Francii. Americké mince zdobila v té době další ženská postava, římská bohyně svobody Libertas. Ta byla ve starém Římě uctívána především osvobozenými otroky a do americké kultury se vtiskla také v podobě sochy Svobody od Thomase Crawforda na kopuli budovy Kapitolu Spojených států v roce 1863.

Mohlo by vás zajímat: Symbol otrokářství zmizí. Bývalé hlavní město Konfederace se zbavuje sochy generála Leeho

Libertas byla v té době trochu univerzálním symbolem, nejslavněji na obraze Svoboda vede lid, kde napůl oblečená Svoboda vede ozbrojený dav přes řeku mrtvol. Laboulaye násilným revolucím nijak neholdoval, takže se oba muži snažili o nenásilné uchopení. Bartholdi ve snaze dodat Svobodě mírumilovný vzhled vložil postavě do ruky pochodeň, jež je symbolem pokroku.

Bartholdi dále zvažoval, že by socha držela přetržený řetěz jako symbol zrušeného otroctví, to by ale mohlo působit dost rozporuplně, a tak jej bohyně jen překračuje. Vyvstala tím ale otázka, co bude postava držet v levé ruce. Nakonec se sochař rozhodl pro tabulku, která by měla připomínat právo. Třebaže Bartholdi obdivoval Ústavu Spojených států, rozhodl se na tabulku vepsat JULY IV MDCCLXXVI, tedy datum 4. července 1776, což je den vyhlášení nezávislosti USA napsaný římskými čísly.

Jak dál?

Do stavby sochy zapojil Bartholdi svého přítele a mentora, architekta Eugéna Viollet-le-Duca, který navrhl uvnitř sochy cihlový pilíř, ke kterému by byl ukotven plášť. Zamýšlená výška sochy měla být něco přes 46 metrů. Konečný návrh sochy, jejíž název zněl Svoboda osvěcuje svět, byl přijat, zároveň bylo ustaveno, že Francouzi zaplatí sochu, zatímco Američané zaplatí podstavec.

Čtěte také: Postavil Hitlerův bunkr a přispěl ke smrti téměř milionu Židů. Čím hodný nacista Speer zhnusil Göringa?

Bartholdi stihl dokončit hlavu a rameno nesoucí pochodeň ve velkém předstihu a oboje bylo v rámci propagace objektem světových výstav. Na hlavě a paži se podílel Viollet-le-Duc, ten však v roce 1879 onemocněl a zemřel a nezanechal po sobě žádný další postup své části práce, což vyvolalo problém. Bartholdi tak roku 1880 přibral novou posilu – architekta Gustavea Eiffela a jeho stavebního inženýra Maurice Koechlina, kteří se rozhodli po mezeře v práci nepátrat a přijít s vlastními návrhy.

Eiffel se rozhodl nepoužít zcela tuhou konstrukci, která by si vynutila kumulaci napětí v plášti a nakonec by vedla k praskání. Ke středovému pylonu připevnili sekundární kostru, aby umožnili soše mírný pohyb ve větru newyorského přístavu a aby se kov v horkých letních dnech rozpínal, volně spojili nosnou konstrukci s pláštěm pomocí plochých železných tyčí. Aby se zabránilo galvanické korozi mezi měděným pláštěm a železnou nosnou konstrukcí, izoloval Eiffelův tým plášť prostřednictvím šelaku napuštěného azbestem. Třebaže konstruktéři měli jasno v tom, jak sochu postavit, vyvstal další problém.

Problémy rozpočtu

Náročnou stavbu ohrožoval zásadní nedostatek financí. Podstavec, na kterém by Socha Svobody stála, měl měřit 35 metrů na výšku, kvůli problémům s penězi byl snížen na 27 metrů. Projektu pomohl Joseph Pulitzer, vydavatel deníku New York World, který zahájil sbírku na dokončení projektu. Soše Svobody pomohlo více než 120 000 přispěvatelů.

Socha byla nakonec postavena ve Francii, v bednách převezena do Ameriky a na hotovém podstavci sestavena, což uvidíte v pořadu Jak postavit město na Prima Zoom. K odhalení momumentu, který celkem měří 93 metrů, došlo 28. října 1886, přičemž stavba byla oslavena prvním newyorským průvodem a slavnostním posvěcením pod záštitou prezidenta Grovera Clevelanda. Do roku 1901 sochu spravovala Rada pro správu majáků Spojených států amerických, následně ji převzalo ministerstvo války a od roku 1933 o ni pečuje Správa národních parků. Socha je umístěna tak, aby vítala nové obyvatele, kteří připlouvají do Ameriky a hledají svobodu. Význam pro přistěhovalce do USA však vznikl až dodatečně ve 20. století.

Zdroj: Statue of Liberty