Legendární provokatér „Magor“ Jirous vyznával absolutní svobodu. Jak ovlivnil Václava Havla?

Když 9. listopadu 2011 zemřel Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, jednalo se o přece jen trochu pozapomenutou figuru. Hrdina dávno minulých dekád nikdy nepatřil do záře reflektorů, byl však hybnou silu českého undergroundu, projevující se nejen v inspirativním přemýšlení o možnostech revolty jedince vůči represivní společnosti, ale i v konkrétních krocích, jimiž podněcoval tuzemské kulturní dění v dobách tuhé normalizace.

Ivan Jirous se narodil v roce 1944 v Humpolci, druhé jméno Martin získal po svém strýci, který mu šel za kmotra. Až do maturity nebyl jeho život ničím zvláštní – svéhlavý chlapec rád četl knížky, hrál na klavír, zajímal se o film. Jeho výchovu poznamenalo odsouzení jeho tety ve vykonstruovaném procesu. Ještě před nástupem na vysokou školu musel podle tehdejších nařízení rok manuálně pracovat, poté už jeho stěhování do Prahy nic nebránilo. Namísto vysněné FAMU se nakonec dostal na Filozofickou fakultu, kde začal studovat dějiny umění. To se psal rok 1963 a Jirous se tak ocitl v centru kulturního dění 60. let.

Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor, nebo Magor Jirous (23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha), byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu.https://t.co/7MFNZY6ofs pic.twitter.com/TmGQegFQvx

— Pavel Žilka (@ZilkaPavel) November 9, 2020

Hudba jako projev svobody

Sem spadala i alternativní hudba, pohybující se především v undergroundu. Přes spolupráci s kapelou Primitives se Jirous dostal k uskupení The Plastic People of the Universe, jejímž manažerem byl od roku 1969. Postupně se spřátelil s množstvím kulturně významných postav, mezi něž patřili třeba filozof Egon Bondy, spisovatel Eugen Brikcius (mimochodem autor Jirousovy přezdívky Magor) či sochař Karel Nepraš. Podobně jako se v souvislosti s Václavem Havlem hovoří o bytovém divadlu, v případě Jirouse je na místě zmínit hospodskou kulturu – ikony tehdejšího undergroundu se těžko mohly scházet jinde než v pochybných restauračních zařízeních…

Vzhledem k tomuto společenskému postavení není divu, že byl Jirous trnem v oku komunistickému režimu. Jako člen bigbítové scény se řadil k tzv. máničkám – stříhat se prý přestal v okamžiku, kdy v jedné hospodě odmítli obsloužit jeho muzikantské přátele s dlouhými vlasy. Jako umělecký vedoucí a manažer The Plastic People domlouval pro zakázanou (resp. nepovolenou) kapelu koncerty, obvykle pod záminkou svatby či podobně uzavřené společenské akce. Hlásil se ke strategii nulové tolerance: Než veřejně vystupovat s omezeními, které si vládnoucí režim přeje, je lepší nevystupovat vůbec. Tento radikální přístup, nekompromisně vyhánějící The Plastic People a další podobná uskupení až kamsi za okraj společnosti, nebyl v kulturní sféře jednoznačně přijat, ale měl alespoň značný ohlas.

Jeden z nejvýznamnějších hrdinů undergroundové scény,
bojovník proti totalitě, mnohokrát vězněný básník.

Ivan Martin Jirous “Magor” (23. září 1944 – 9. listopadu 2011)

„Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.“ pic.twitter.com/Upk4qqgTwe

— Petra S 🇮🇱🇨🇿 (@Petula3112) September 23, 2019

Neviditelný hybatel

Jirous se oficiálně nesměl živit literární činností, a tak postupně vykonával množství manuálních zaměstnání. Opakovaně se ocital před soudem, nejčastěji za podivně definovaný trestný čin výtržnictví. Ve vězeních strávil celkem 8,5 roku, polovinu dokonce v přísně střežených Valdicích. Nejvýraznější případ se odehrál v roce 1976, kdy byl Jirous odsouzen na rok a půl v rámci exemplárního a medializovaného procesu, kterým chtěl režim upozornit na buřičskou hrozbu ve slušné socialistické společnosti.

Na Magora Jirouse se však nevzpomíná hlavně kvůli jeho vlastní poezii, uměleckému vedení „Plasticů“ či neustálé inklinaci k lihovinám. Jeho klíčovým příspěvkem tuzemské kultuře druhé poloviny 20. století bylo neutuchající buřičství, projev skutečně svobodného ducha, pro něhož jsou restrikce od (jakékoli) vládnoucí garnitury nepřijatelné. Po okupaci v roce 1968 nepodepsal žádný politický manifest – i dokument Dva tisíce slov byl podle něho psaný z pozice reformních komunistů, se kterými nechtěl mít nic společného. Svým nesmlouvavým charismatem zřejmě výrazně rozhoupal Václava Havla a další osobnosti tehdejšího undergroundu k tomu, aby jednoznačně vystoupili prostřednictvím Charty 77 jako regulérní opozice k nenáviděnému režimu.

Včera r. 2011 dozněla jeho Labutí píseň

Ministr vnitra Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu
P. P. Plastic People: "Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment.“

5x komunistická basa, 8,5 járu (4 j. Valdice)

Magor Jirous, zejm. úřady zvaný Ivan Martin pic.twitter.com/fTql3v3k5f

— Jan Neubauer🎗️ (@neubJan) November 10, 2019

Svoboda i v soukromí

V roce 1966, tedy ještě během studií, se Jirous oženil s Věrou Vařilovou, rovněž básnířkou a kunsthistoričkou. O šest let později se jim narodil syn Tobiáš, k jehož otcovství se sice Jirous oficiálně přihlásil, ovšem biologickým otcem byl Jiří Němec – filozof a psycholog, jeden z prvních chartistů a rovněž aktivní postava v rámci undergroundové scény.

Podruhé se Jirous oženil v roce 1976 s malířkou Juliánou Stritzkovou, s níž měl dcery Františku a Martu – většinu jejich dětství však strávil ve vězení. Od 90. let až do smrti žil v partnerství s písničkářkou Dášou Vokatou. Zemřel v roce 2011 ve věku 67 let po perforaci žaludečního vředu – den před plánovaným nástupem do nemocnice. Celoživotní holdování alkoholu a pobyty ve vězení se tedy nepopiratelně podepsaly na jeho zdraví a připravily nás o jednu z nejzajímavějších českých osobností konce 20. století.