Nikola Šuhaj byl umlácen sekerami kvůli pohádkové odměně. Zachovala se fotka jeho těla
Četníci si Nikolu Šuhaje po smrti raději vyfotili, aby jim lidé vůbec věřili, že je mrtvý.
Příběhy o zromantizovaných zločincích, kteří „bohatým berou a chudým dávají“, jsou celkem běžnou součástí lidových vyprávění; Robin Hood, Jánošík… Ivan Olbracht dobře věděl, že sází na osvědčené téma, když svou knihu o podkarpatském zbojníkovi Nikolu Šuhajovi psal. Však se o něm také šířilo neuvěřitelné množství pověstí, včetně legendy o Šuhajově údajné nezranitelnosti, kterou brali lidé tak vážně, že si jeho mrtvé tělo četníci raději vyfotili. Ve skutečnosti měl ale známý loupežník a vrah do nějakého lidového hrdiny hodně daleko.
Šli po něm četníci uherští, pak rumunští a nakonec i českoslovenští
Nikola Šuhaj, Mykola Sjuhaj nebo také Miklós Szuhaj pocházel z Nižní Koločavy, která je dnes součástí Ukrajiny; v době Nikolova narození, tedy v roce 1898, ale ještě patřila k Uhrám a po válce pak spadala tato oblast Podkarpatské Rusi do samosprávného území Československa. V době jeho nejhorších zločinů po Nikolovi proto šli i čeští četníci. Zároveň je to ale důvod, proč si ho hledáček zákona víceméně našel až v době, kdy už byl téměř nezastavitelný.
Teoreticky by po něm totiž mohly tehdejší autority pást už proto, že v roce 1917 narukoval a zběhl. Byl totiž zamilovaný do 16leté Eržiky, pochopitelně si tak dokázal představit lepší scénář než jít na frontu. Do konce první světové války se spolu s několika dalšími zběhy schovával v jeskyních v okolí své rodné vsi. Po válce se pak četníci na nově získaném území soustředili hlavně na ustanovení řádné místní správy. V jejich řadách navíc byla spousta legionářů; zatýkání dezertérů tak zkrátka nebylo prioritou a Nikola se mohl bez problémů do Koločavy vrátit a oženit se, přestože byl hledaný muž.
Zhruba rok a půl poté ale novomanžele dostihla nouze, Nikola proto začal krást různé drobnosti na přilepšenou, například sýr. Zlom nastal až poté, co ho v roce 1920 dopadli a zatkli.
Před 100 lety byl třemi bývalými kumpány ubit podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj a jeho mladší bratr Juraj. "Skočili k Nikolovi, odhodláni dobít ho, projeví-li známku života. Ale když ho obrátili naznak, viděli, že jeho oči již kalnějí." (Ivan Olbracht, Nikola Šuhaj loupežník) pic.twitter.com/7qtN5S22Cw
— Národní digitální knihovna (@kramerius_nkcr) August 16, 2021
Vraždy, loupeže a postrach okolí
Co se tehdy přesně stalo, že z vězení už Nikola Šuhaj vyšel jako jiný muž, se neví; jisté je, že teprve tehdy okolo sebe začal organizovat svoji zločineckou bandu. Od té doby byl postrachem, jeho řádění ale netrvalo dlouho. Od chvíle, kdy s kumpány poprvé loupil, až do poslední akce, při níž přepadl tři vozy se Židy a jednoho z nich zastřelil (psalo se o tom i v tehdejších českých Lidových novinách) uběhl jen jediný rok.
Není ale divu, že si Nikola i během relativně krátké doby dokázal vybudovat tak hrůznou pověst. Nikdo v celém kraji v okolí Koločavy před ním nebyl v bezpečí. Přepadával hlavně bohaté obchodníky, spolu s bandou se ale neštítili ani loupit v kostelech. Podle lékařů, kteří tehdy jeho četné oběti ohledávali, používal výhradně tříštivé střely, kterým se také říká dum-dum. Jejich účelem bylo způsobit v těle oběti co největší poškození, aby rychle vykrvácela. Na rukou měl krev hned několika četníků. Není proto divu, že se jeho zatčení z okraje veřejného zájmu velice rychle stalo prioritou. Československá správa proti němu tehdy spojila četnictvo s armádou, a dokonce kvůli němu poslali do oblasti vojenský telefon, aby se jednotky, které po něm pátraly, mohly lépe koordinovat.
Zradili ho pro 3 000 Kčs
Bohužel jim to nebylo nic platné, místní ho totiž neustále kryli a také velmi dobře informovali o jakémkoli pohybu četnictva. Nebylo to proto, že by „bohatým bral a chudým dával“, jak se často romanticky tvrdí. Místní obyvatelé od něj ale rozhodně dostávali za svoje služby štědré odměny a hlavně z něj měli velký strach.
Ani to ale Nikolu nakonec od smrti nezachránilo – pravděpodobně proto, že přišla od lidí, od nichž ji nečekal. Domluvili se na něj totiž jeho přátelé a bývalí kumpáni, a to kvůli pohádkové odměně, jež na jeho hlavu zoufalí četníci vypsali. Byly to celé tři tisíce korun, což tehdy znamenalo malé jmění. Za takovou sumu jste si v okolí Koločavy mohli koupit dva koně, anebo dokonce malé hospodářství.
S tehdy třiadvacetiletým Nikolou i s jeho teprve patnáctiletým bratrem Jurou, o němž se traduje, že byl nejen plnohodnotným členem Šuhajovy zločinecké tlupy, ale dokonce se mnohdy projevoval daleko krvelačněji než známý loupežník, si 16. srpna 1921 dali Nikolovi kumpáni dostaveníčko v lese, kde se oba lupiči skrývali. Opili je vodkou a umlátili sekyrami. Pak zavolali strážní oddíl.
U Koločavy dodnes žijí jeho potomci
Posmrtná fotografie Nikoly a Jury Šuhajových je jediným snímkem proslulého bandity a jeho bratra, který existuje – a jak už bylo řečeno, četníci fotku pořídili hlavně jako důkaz, že byl muž, o kterém si místní často mysleli, že je nezranitelný, skutečně dopaden. Jeho žena Eržika ale žádný takový důkaz nepotřebovala. Vražda se jí odehrála téměř za humny a zvěsti se roznesly jako oheň. Pro Eržiku to byla tehdy obrovská rána, Nikolu měla za hodného muže a navíc byla v době jeho smrti těhotná, čekala holčičku. Potomci jejích potomků v okolí Koločavy žijí dodnes.
Zdroj: PeoplePill
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
