Je Měsíc dutý a postavili ho cestovatelé časem? Nová sci-fi oprašuje bizarní konspirace

Hollywoodské blockbustery stále častěji komentují fenomén konspiračních teorií. Jeden přístup ukázala břitká společenská satira K zemi hleď!, mnohem přímočařeji s tématem pracovala třeba akční mlátička Godzilla vs. Kong, kde byla notně bizarně použita myšlenka, že Země je vlastně dutá. Podobným směrem se vydal i katastrofický snímek Moonfall od klasika žánru Rolanda Emmericha, v němž se uvažuje o dutosti Měsíce – a také řadě dalších konspirací, které stojí za pozornost (či alespoň za pousmání).

Dutý měsíc

Zatímco historicky starší teorie o Dutozemi byla časem vyvrácena a ukázalo se, že nás žádná Cesta do středu Země ve stylu Julese Vernea jen tak nečeká, stačilo aplikovat stejnou myšlenku na nejbližší vesmírné těleso. První zmínka o dutém Měsíci se objevila v díle klasika sci-fi literatury H. G. Wellse (autora Války světů), konkrétně v jeho románu První lidé na Měsíci z roku 1901. Tam byl Měsíc domovem obřích stvoření podobných mravencům; a podobného motivu bujné civilizace pod zdánlivě nehostinným povrchem později využil třeba i Isaac Asimov.

Spekulacím nahrály i poněkud nešťastné výroky ze strany NASA, která od konce 60. let vytvářela na Měsíci drobné otřesy, aby družici lépe porozuměla. Podle odborníků se Měsíc rozezvučel jako zvon, což konspirátorům stačilo k tvrzení, že je dutý. NASA však nabízí lepší odpověď – zatímco na Zemi pomáhá jakékoli otřesy tlumit voda, na měsíčním povrchu i v jeho plášti jí je minimum, proto se vibrace rozléhají mnohem déle, než jsme zvyklí. Vědecká obec se tedy shoduje na tom, že měsíční jádro je podobné tomu zemskému, o dutosti proto nemůže být řeč.

Měsíc není přirozenou družicí

Ve filmu Moonfall se navíc hovoří o tom, že Měsíc není satelitem přirozeným, nýbrž uměle vybudovaným. Skloňuje se označení „megastruktura“, mohli bychom říct i „megastavba“, jak se reálně označují například Velká čínská zeď, přehrada Tři soutěsky nebo Velký hadronový urychlovač. Nejblíže tvrzení, že Měsíc je umělou strukturou, byly Hvězdné války s podobně zkonstruovanou Hvězdou smrti.

Nabízejí se rovněž paralely s Dysonovou sférou, hypotetickou konstrukcí, sloužící k využití maxima energie uvolňované hvězdou. Kupříkladu naše Slunce a obíhající planety by tak byly uzavřeny do kupole, jejíž okraje by zachytávaly zbytky sluneční energie a vracely je zpět do systému. Podle teoretického fyzika Freemana Dysona, který s touto myšlenkou v 60. letech přišel, s vývojem civilizace rostou i její energetické nároky, a tak se využití maxima zdrojů může stát nutností k přežití.

Jenže kdo by onu strukturu měl zkonstruovat? Odvážnou odpověď nabízí kniha Who Built the Moon? od Christophera Knighta a Alana Butlera, již Emmerich přiznal jako volnou inspiraci filmu Moonfall. Podle konspirační knihy stojí za vybudováním Měsíce lidé – konkrétně lidé z budoucnosti, kteří cestovali časem, aby prostřednictvím výstavby umělé družice umožnili samotný život na Zemi.

Konspirace kolem nás

Snímek Moonfall si z těchto konspirací vyzobává zajímavé drobky, které však ve výsledku beztak slouží jen dramatickým účelům a dohromady nedávají příliš velký smysl. Se zajímavým poznatkem přišel herec John Bradley, který ve filmu ztvárnil právě konspiračního teoretika. V rámci příprav na roli zjistil, že zatímco v minulosti se člověk musel ponořit do temnějších internetových vod, aby se k podobným teoriím dostal, nyní téměř není třeba je cíleně hledat – samy na nás odevšad vykukují.

Není proto překvapením, že hollywoodská tvorba na tento fenomén reaguje, a to třeba i falešnou konspirační stránkou podporující propagaci filmu. Zároveň je však příznačné, že se konspirace stávají tak úzce propojenými s katastrofickým žánrem – i v naší každodenní realitě totiž mívá přehnaná důvěra v pochybné a nepodložené teorie katastrofické důsledky…

ZDROJ: Who Built the Moon?, Wikipedia Dyson sphere