18. července 2022 06:00
Adam Vala

Hitlerův maršál Paulus obrátil smrtonosné povýšení u Stalingradu proti vůdci. Nacismu nikdy nepropadl

Polní maršál Friedrich Paulus bojoval v obou světových válkách a nebál se postavit ani Hitlerovi. Dodnes není jasné, zda šlo o hrdinu, či zrádce.

Ačkoliv patřila v rámci druhé světové války k těm nejdůležitějším, průběh bitvy u města Stalingradu dnes z hlavy popíše jen málokdo. Jména sovětských velitelů, kteří srdnatě bránili město pojmenované po svém vůdci, už válečné dějiny téměř zapomněly, živá ale paradoxně zůstává vzpomínka na německého polního maršála Friedricha Pauluse.

Důvodů byste našli celou řádku – ať už je to samotný akt povýšení na zmiňovanou hodnost, neuposlechnutí Hitlerova rozkazu nebo skutečnost, že se Paulus stal prvním zajatým německým maršálem. Jeho příběh fascinuje i dlouhé roky poté, kdy v roce 1957 zemřel.

Friedrich Paulus se narodil 23. září 1890 ve městě Guxhagen, dříve Breitenau, do rodiny Ernsta Alexandera Pauluse, pokladního z nápravného úřadu pro mladistvé a vychovatelky Berty Elvíry Nettelbeckové, jež byla dcerou ředitele téhož zařízení. Už od mládí byl Friedrich Paulus fascinován armádou a vojenstvím, takže nebylo velkým překvapením, když se po ukončení gymnazijního studia v roce 1909 pokoušel dostat k císařskému námořnictvu. Jeho ryze úřednický původ mu však v této snaze zabránil, a tak se Paulus rozhodl pro studium práv na univerzitě v Magburgu. Jen několik měsíců poté ale začala německá armáda nabízet nová místa a zkraje roku 1910 již byl Friedrich Paulus členem 111. bádenského pěšího pluku.

Voják z povolání

Následovala kariéra na vojenské škole a postupné povyšování až do hodnosti poručíka, než přišla první světová válka. Paulus se zúčastnil bojů na západní frontě, včetně bitev u Sarrebourgu, Nancy, Toul a v neposlední řadě také u Verdunu. Zejména z poslední ze zmiňovaných bitev si odnesl hluboké trauma, zamířil do nemocnice a do bojů první světové války již nezasáhl. Po návratu z nemocnice však začal sloužit jako štábní důstojník 2. pruského pluku a nechal naplno projevit své nadání a schopnosti.

Čím dál více se pro svou pečlivost a svědomitost zapojoval do příprav taktického plánování a se svou jednotkou například bránil Jižní Tyrolsko nebo čelil invazi Centrálních mocností do Srbska a Makedonie. Ve zbývajících válečných letech se přesouval po západní frontě, aby byl na rok nasazen při obsazení Rumunska. Poté se vrátil do Francie, kde zůstal až do roku 1917. Na konci války byl vyznamenám Železným křížem a povýšen na kapitána.

Nacismus jej nefascinoval

Kvůli represím, které byly uvaleny na Německo po skončení první světové války, nemohl Paulus pokračovat ve své kariéře tak, jak se v uplynulých letech zdálo, uplatnění však našel. Jako bývalému vojákovi se mu podařilo zůstat v Reichswehru – tedy té části armády, kterou Versailleská smlouva Němcům schválila. Dařilo se mu zůstávat apolitický a nikdy ho nepohltila fascinace nacismem, na druhou stranu sympatizoval s Hitlerem v jeho pohledu na zajištění prosperity a zaměstnanosti, což mu zřejmě vysloužilo i povýšení na generálmajora v roce 1939 a ustavení do funkce náčelníka štábu elitní 10. armády wehrmachtu.

Tím se už dostáváme do druhé světové války a blíž k bitvě o Stalingrad, o níž byla řeč v úvodu. Právě tam totiž po operacích v Polsku, Nizozemí a Belgii Paulus zamířil, aby na pozici velitele 6. armády přebral velení po polním maršálovi Walterovi von Reichenauovi, který zemřel v roce 1942. Paulus s vojáky 6. armády vytvořil hrot rodící se ofenzívy a v duchu bleskové války se snažil sověty ve Stalingradu překvapit. To se mu ale nepovedlo a v pověstném stalingrandském kotli nakonec strávil téměř půl roku.

Rozhodně ale nešlo o nic pozitivního, vezmeme-li v potaz nechvalně proslulou ruskou zimu a hlavně obklíčení, do kterého Paulus 23. listopadu 1942 padl v rámci sovětské operace Uran. Nebyl by to však Friedrich Paulus, aby v podstatě obratem nezačal pracovat na taktické přípravě průlomu s vidinou osvobodit sebe a své vojáky před dalším případným útokem. Adolf Hitler mu to ale zakázal a nařídil mu, ať čeká uvnitř města na podporu zvenčí, jmenovitě od Ericha von Mansteina, který vedl misi s cílem osvobodit Pauluse. Nikdy se mu ale nepovedlo dosáhnout byť jen okrajů Stalingradu a Paulus byl sám.

Stále však nesměl kapitulovat a Hitler ho i cynicky podpořil povýšením na polního maršála, které s sebou neslo podle nacistického vůdce i několik jasně daných povinností. Tou první bylo nevzdat se, tou druhou pak nepadnout do zajetí. Hitler měl za to, že když v minulosti žádný polní maršál „nepochybil“, zabere to i na Pauluse, který svůj život ukončí před tím, než by měl zamávat bílým praporem, to se však Hitler přepočítal. Paulus byl znechucen rozkazy, které dostal od svého vůdce a 31. ledna 1943 se společně se zbytky své 6. armády vzdal Sovětům. Byl ihned uvězněn, druhou světovou válku ale dožil v prominentním zajateckém táboře v suzdalském Spaso-Jevfimijově.

Proti všem

Právě odsud začal Paulus šířit do světa svůj značně vyhraněný postoj vůči nacismu a stal se hlasitým kritikem celého režimu. Vše vyústilo v apel, který podepsal během roku 1944, směřující k zajatým německým důstojníkům a celému německému národu. Tehdy Paulus vyzval, aby se lidé zřekli Adolfa Hitlera, snažili se dát celý národ do pořádku a hlavně navázat mírové vztahy s tehdejšími protivníky. Poválečné období už nezastihlo Pauluse v příliš dobré kondici, takže se polní maršál věnoval vedení vědecké instituce pro výzkum válečných dějin, vyučoval také na vysoké policejní škole v Drážďanech a stále se potýkal s neléčitelnou nemocí.

Na sklonku svého života a po mnoha hodinách spolupráce při řadě obvinění vůči jeho bývalým kolegům z wehrmachtu si uvědomil, že je tragickou postavou dějin, a to možná ne jen těch německých. I z toho důvodu ho mnozí považují za zrádce a i proto se o Paulusovi bavíme i po tak dlouhé době od války.

ZDROJ: Jewish Virtual Library

Adam Vala

Populární filmy na Prima Zoom