Alternativní historie: Co kdyby západní spojenci vyhlásili kvůli Polsku válku i Stalinovi?

Druhá světová válka je nekonečnou zásobárnou spekulativních historických úvah, jejichž znění je však většinou stejného ranku – řeší se totiž především otázka, jestli (a jak) mohlo v konfliktu vyhrát hitlerovské Německo. Období let 1939 až 1945 ale skýtá i řadu jiných, často opomíjených možností. Jednu z nich si často připomínají v září Poláci – totiž otázku, proč západní spojenci nevyhlásili po sovětské invazi válku i Stalinovi. Možnost toho, jak by takový konflikt vypadal, dává poměrně jasnou odpověď.

Hra o Evropu

Z hlediska skutečné politiky je samozřejmě nejzjevnější odpovědí skutečnost, že Francie a Anglie – tedy v roce 1939 hlavní složky západních spojenců – měly dost problémů s Německem, natožpak aby vyhlásily válku i Sovětskému svazu. Ačkoliv Stalinův superstát neměl mnoho možností, jak v takové válce výrazně oslabit spojenecké zámořské zájmy, nikdo na Západě si nechtěl udělat dalšího nepřítele. Možná, že kdyby Anglie a Francie nebyly relativně nedávno ovlivněny zkušenostmi z první světové války, byly by rozhodnější. Ve skutečném roce 1939 to tak však nevypadalo.

Jejich političtí zástupci si riziko sovětského útoku na Polsko nicméně uvědomovali už dříve. Jak Francie, tak i Anglie ještě před vypuknutím války definovaly skrze spojenecké úmluvy rozsah spojenectví – zjednodušeně řečeno, oba státy se zavázaly chránit Polsko jenom před Německem. Stoprocentně to platilo pro francouzsko-polskou smlouvu, reálně pak i pro anglicko-polskou. Ačkoliv totiž oficiální část dohody Londýna a Varšavy mluvila i o obraně před Stalinem, tajná část téže smlouvy omezila pomoc jenom na ochranu před Německem.

Celé trio národů přitom hrálo vabank – teorie zněla tak, že Hitler si pod vlivem smlouvy rozmyslí potenciální útok, a totéž snad udělá i Stalin. Polsko „chráněné“ ze západu by mohlo lépe vzdorovat i sovětským silám – zvláště uvážíme-li, že oficiálně jeho východní frontu chránila i dohoda s Londýnem. Když však Hitler 1. září vsadil vše na jednu kartu, ukázalo se, že britské i francouzské možnosti jsou velmi omezené. Stalin se tak v polovině září definitivně rozhodl uzmout si část Polska sám pro sebe.

Co kdyby si ale Polsko vymohlo ochranu před Sověty veřejně – a kdyby to Britové a Francouzi museli z nějakých vnitropolitických důvodů respektovat? Druhá světová válka by se mohla vyvíjet zcela jinak – ale v součtu nakonec rovněž velmi podobně.

Když se dva perou...

Pokud bychom chtěli nad okolnostmi tohoto scénáře uvažovat komplexněji, bylo by asi třeba, aby se Polsko při podpisu smluv nacházelo v silnější pozici, či aby se naopak Stalin nacházel v pozici výrazně slabší. První možnost je představitelná hůře, druhá notně lépe – například jako důsledek nějakého domácího konfliktu. Obě variace by však zkomplikovaly naši již tak rozmáchlou spekulaci, takže je protentokrát hoďme za hlavu.

Představa, že západní spojenci, Německo a Sovětský svaz vedou vzájemnou válku, je první možnost, která se nabízí jako výstup z podobného scénáře. Historie zná velký počet konfliktů mezi třemi různými frakcemi, nejslavnějším příkladem je zřejmě několikaletá perioda čínského období tří říší kolem let 219 až 223 našeho letopočtu. Války tří stran však mají obecně tendenci se vlivem pravidla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ poměrně rychle opět zjednodušit do konfliktu stran pouze dvou.

Koneckonců Hitler a Stalin byli v roce 1939 ještě de facto spojenci, společná válka s Anglií a Francií by tak oba diktátory mohla spíše sblížit nežli naopak. Vzhledem k tomu, že západní spojenci navíc v roce 1940 prohráli bitvu o Francii – a skoro i o Anglii – jenom s německými silami, je otázkou, jak dlouho by udržovali i čistě papírovou válku se Stalinem. Na počátku bitvy o Británii by tak vláda v Londýně nejspíše čelila o to silnějšímu volání po příměří s Německem, Sověty nebo rovnou oběma, než když Anglie čelila „pouze“ Hitlerovi.

Kdybychom ale tento alternativní konflikt završili rokem 1940, byla by to trochu nuda. Lze si tak představit dva potenciální scénáře dalšího vývoje, které paradoxně kopírují nám známé dějiny. I v případě, že by Sověti a Němci de facto vedli válku s Británií (s tím, že by Stalin neměl mnoho možností, jak Hitlerovi pomoci), někdy po roce 1941 by pravděpodobně došlo k rozkolu mezi východními „spojenci“. Stalin byl odvěkým nepřítelem Hitlera a ví se, že stejně jako se Němci připravovali na invazi do Sovětského svazu, i Sovětský svaz se pomaleji připravoval na invazi na německá teritoria.

Velmi pravděpodobně by tak dříve či později stejně došlo na nacistickou operaci Barbarossa a invazi do Sovětského svazu. To by dost možná rovněž vedlo i k usmíření mezi západními spojenci a Stalinem – a opakování historie, kterou už dobře známe. Alternativně by na usmíření dojít nemuselo, a v tom případě by Stalin měl ve válce s Němci horší pozici, protože by nemohl využívat materiální pomoc ze Západu. Ta sice nesehrála v roce 1941 (a nejspíše ani 1942) tak zásadní úlohu, jak se mnozí domnívají, ale její absence by stále mohla znamenat prodloužení války na Východě, popřípadě by v součtu mohla Stalinovi zlomit vaz důsledkem pomalejšího tempa války.

Nepřítel mého přítele

Druhou možností je pak scénář, v němž na usmíření západních spojenců a Stalina nedojde, a dojde naopak na „usmíření“ západních spojenců a Hitlera. Dnes se občas zapomíná, že Hitler měl ideově rozhodně blíže Londýnu než Moskvě (anebo si to o sobě alespoň myslel) a existence fašistických stran v Británii i USA byla objektivní skutečností. Vlna patriotismu po vypuknutí globálního konfliktu tyto strany v daných zemích zdiskreditovala prakticky dodnes. Ale v okamžiku, kdy stojí před doverskými útesy nepřátelská strana sahající od Calais po Vladivostok, by jejich hlasy mohly zvítězit. Výsledkem by bylo příměří Londýna a Berlína.

Vtip je v tom, že po očekávatelném rozkolu mezi Hitlerem a Stalinem by se v tomto druhém scénáři na jedné straně ocitly německé a britské síly. Spekulovat, jakou roli by hrály Spojené státy, je nejspíše už čirým šílenstvím. Lze si ale představit situaci, kdy poražená britská strana přislíbí Hitlerovi pomoc v jeho (novém) konfliktu se Sovětským svazem, a v rámci operace Barbarossa tak na východ vyrazí i zbytky sil západních spojenců. S podobnou převahou by – spíše kvůli snazšímu získávání materiálních zdrojů na německé straně – Stalin už vyhrát nemusel.

Pokud bychom si závěrem chtěli představit ještě třetí, zcela šílenou možnost, že západní spojenci (třeba i s USA) vedou válku s Německem a Sověty (kteří si poté rovněž vzájemně vyhlásí válku) dlouhodobě, sázka na vítěze by byla sázkou do loterie. Lze se dovtípit, že v takovéto druhé světové válce mezi třemi rovnoměrně znepřátelenými stranami by Němci museli postupně prohrát – neměli přístup k potřebným zdrojům a čelili konfliktu na dvou stranách. Finále by se tedy, v duchu počítačové série Red Alert, odehrávalo mezi Západem a Východem…

Tady stačí připomenout jiné spekulace nad tím, jak by mohla dopadnout operace Unthinkable alias Churchillův „tajný“ plán na útok na Sověty v roce 1945. Velmi by totiž záleželo na tom, v jaké fázi tohoto konfliktu se do celkové veselice připojí Američané (a tedy kdy bude připraven dostatek atomových bomb), ale i na tom, jak se Stalinovi bez materiální pomoci podaří obnovit průmyslové kapacity. Výsledek nelze odhadnout a karta by se mohla i vlivem politických okolností obrátit na obě strany. Jisté je jenom to, že z podobné přetahované mezi velmocemi bychom v alternativních verzích takových konfliktů měli ve středu Evropy jenom pramalou radost.

Zdroj: Encyclopedia Britannica