Poslední český korunovaný král byl genetický degenerát. Vídeňáci se mu posmívali, zcela hloupý ale nebyl

Svatý římský císař František II. a Marie Tereza Neapolsko-Sicilská byli blízcí příbuzní. Dokonce si byli geneticky bližší než většina bratranců a sestřenic (matka nevěsty a ženichův otec byli sourozenci, stejně jako nevěstin otec a ženichova matka). Není divu, že z jejich 12 dětí se dospělosti dožilo jen sedm. Někteří z přeživších se o sebe ani nezvládli sami postarat, natož aby zaujali nějaké zásadní postavení u dvora. Většina navíc trpěla příznaky genetické degenerace. Včetně nejstaršího syna a následníka trůnu Ferdinanda, narozeného 19. dubna 1793.

Trpěl křivicí a hydrocefalem, jeho hlava byla kvůli tomu neúměrně velká k už tak mírně disproporčnímu tělu. Objevovaly se u něj neurologické problémy, zadrhával v řeči, nejvíc ho ale trápila epilepsie. A právě kvůli ní si o něm ve Vídni mysleli, že je neschopný a zaostalý hlupák a jeho přezdívka „Trottel“, která snad ani nepotřebuje překlad, ho provázela až do smrti.

Retardaci mu způsobila spíš péče

Lékaři totiž tehdy věřili, že jakákoli fyzická i duševní námaha vede ke zhoršení epileptických stavů, a tak Ferdinanda v jeho miminkovském a dětském věku nikdo nerozvíjel. Neustále byl v péči chůvy, nosili ho přes sebemenší překážky a nic nesměl dělat sám. Výsledek? Ještě v devíti letech se neuměl napít z hrnečku nebo si otevřít dveře.

Mohlo by vás zajímat: Císař František Josef I. zemřel tak, jak žil. Jeho poslední slova ho dokonale vystihují

Teprve v deseti letech dostal opatrovníka, který tenhle vzorec utnul a Ferdinand se začal nejen rozvíjet duševně, ale také fyzicky. Změna přinesla ovoce – zaostalý chlapec se bleskurychle naučil nejen psát a číst, ale zvládl kromě němčiny celkem pět světových jazyků včetně češtiny (jako jediný Habsburk vůbec!). Zajímal se o umění, botaniku, hrál na klavír a trubku a po těžkých začátcích, kdy ho doslova museli učit chodit po schodech, zvládl i šerm, jízdu na koni i tanec.

Neměl nikdy vládnout

Na vnímání obyvateli Vídně to ale mnoho nezměnilo. Tradují se o něm různé anekdoty, jejichž pravdivost je neověřitelná. Například měl s vervou požadovat meruňkové knedlíky v době, kdy meruňky nerostly. Divil se, když mu přinesli střelenou orlici, protože znal orla jen z erbu se dvěma hlavami apod. Nesmíme navíc zapomínat na epilepsii, která ho někdy trápila tak, že měl desítku záchvatů denně. Jeden dostal i během svatebního obřadu s Marií Annou Savojskou a jeho nemoc ho s největší pravděpodobností zcela diskvalifikovala na manželském loži, takže zůstal bez potomků.

Aby toho nebylo málo, jeho duševní zdraví se dočkalo otřesu také, když v roce 1832 jen těsně unikl atentátu. Jeho zranění na těle byla minimální, psychicky ho však celá záležitost silně zasáhla.

Jeho otec si byl Ferdinandových omezení dobře vědom, a tak udělal všechno pro to, aby jeho prvorozený syn nemusel vládnout sám. Když se tedy v roce 1835 stal rakouským císařem, úřad za něj de facto zastával kancléř Metternich a státní rada.

Oblíbený český král

Ferdinand postupně přijal hned několik titulů, takže my o něm často mluvíme jako o posledním českém králi Ferdinandovi V., atmosféra ve Vídni ale (stejně jako na mnoha místech Evropy) houstla a nakonec i tam v roce 1848 dorazila revoluce. Ferdinand tehdy revolucionářům v mnohém ustoupil s tím, že během jeho vlády do lidí nikdo střílet nebude. Jenže jak už bylo řečeno, moc měl jen naoko a jakmile začal dělat problémy, byl od trůnu promptně odstaven.

Přečtěte si také: Alternativní historie: Mohlo Rakousko-Uhersko přežít rok 1918?

Po vynucené abdikaci ve prospěch synovce Františka Josefa I. se uchýlil do Čech, kde ho vždycky měli rádi – mnozí vzpomínají, jak dětem rozdával bonbony a chudým peníze. Praze věnoval na 450 tisíc zlatých. I proto u nás dostal přízvisko Dobrotivý, navzdory nelichotivé pověsti prosťáčka, kterou mu jeho rodná země přiřkla. Navzdory epilepsii zemřel v požehnaném věku 82 let, a to přímo na Pražském hradě. Titul českého krále tehdy zahynul s ním.

Zdroj: The World of Habsburgs

Odkaz na obrázkovou licenci Wikimedia Commons.