Poslední Habsburk se trůnu nevzdal bez boje. Dopadl však bídně a mnozí ho odsuzují

Karel I. Habsburský byl voják. Uniformu oblékl poprvé v roce 1903, když mu nebylo ještě ani 16 let. Sloužil i v Českých zemích, v Chudeřicích u Bíliny, Staré Boleslavi i v Brandýse nad Labem. Oženil se, měl 8 dětí a rozhodně ho nenapadlo, že se bude muset v osmadvaceti letech postavit do čela země odsouzené k zániku.

Těžké časy vystřídaly časy ještě těžší

Jenže jeho strýce, Františka Ferdinanda d’Este, v Sarajevu roku 1914 zavraždili. Telegram s touto zprávou Karla zastihl 28. června 1914 v zámečku v Raichenau an der Rax při obědě. Celý život se mu obrátil vzhůru nohama. Bylo mu totiž ihned jasné, že to bude právě on, kdo se bude po smrti Františka Josefa I. muset ujmout vlády. Navíc si poté, co se v roce 1916 uprostřed zuřící první světové války stal císařem rakouským, králem českým a apoštolským králem uherským, rychle uvědomil, že bude s největší pravděpodobností posledním takto titulovaným panovníkem.

Chápal totiž, že se jeho říše ocitla na pokraji zániku a že ve stávající situaci s tím prakticky nemůže nic udělat; nebyl totiž prostor řešit vnitřní uspořádání státu, který zrovna prohrává válku. Přesto se o to ale snažil a za zmínku stojí hned několik věcí. Kupříkladu za jeho vlády vzniklo první ministerstvo sociální péče na světě. Některá jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917 dokonce víceméně existují dodnes. Jeho snahy ale samozřejmě cílily hlavně na probíhající válečný konflikt. Jako voják pochopitelně dobře věděl, jak to vypadá na bojišti. Zasadil se proto, aby rakouští vojáci alespoň nebojovali přímo na obávané západní frontě, kde byly tehdy poprvé použity tanky a chemické zbraně. Také si nepřál, aby se útočilo na civilní objekty. O uzavření míru ale jednal bezvýsledně.

Pokusy o návrat na uherský trůn

Válka ale samozřejmě nakonec skončila a Rakousko-Uhersko se Karlovi rozpadlo pod rukama; přestože se snažil o narovnání vztahů s národy žijícími v monarchii, jeho návrhy přišly příliš pozdě. Koruny se vzdát odmítl, ale rakouská revoluční vláda ho ve spojení se západními mocnostmi promptně donutila odejít do exilu.

Karel se nicméně bez boje nevzdal a pokusil se alespoň část své říše ještě získat zpět. Udržoval kontakt s legitimistickými spolky a do tehdejších Uher, kde v roce 1920 monarchii znovu nastolili, dokonce dvakrát odcestoval ve snaze nastoupit na trůn. Uvědomil si ale velice brzy, že by vše skončilo občanskou válkou a své snahy vzdal. Jen o pár týdnů později, v listopadu 1921, v maďarském parlamentu přijali zákon, který Habsburky definitivně připravil o nárok na trůn.

Na lékaři šetřili

Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský se pak s rodinou usídlil na Madeiře. Nejdřív v hotelu a poté, co byli okradeni o všechny šperky, což bylo prakticky to jediné, co jim zbylo, se přestěhovali do domu, jenž jim zadarmo poskytl k užívání přítel. Když Karel na začátku března onemocněl, chtěli ušetřit za lékaře. Zavolali ho až 12 dní poté, když už se španělská chřipka zkomplikovala a přidal se k ní zápal plic. 1. dubna 1922 bývalý monarcha ve věku 34 let zemřel. Názory na jeho vládu se mezi historiky dodnes diametrálně liší. Někteří vidí slabost, diletantismus a neschopnost, jiní čest, humanistické hodnoty a statečnost.

Zdroj: Dokument Poslední Habsburk na českém trůně