Nejhorší důlní neštěstí v historii Ameriky zabíjelo i Čechy. Jedno z těl odletělo 180 metrů daleko

Důl Monongah v západní Virginii měl sice na výplatních páskách jasně daný počet zaměstnanců, díky přílivu evropských migrantů se však v jeho šachtách v roce 1907 pohybovalo také obrovské množství lidí pracujících „na černo“. Když 6. prosince v 10:30 vytahovali zaměstnanci na povrch po strmé kolejnici 14 uhlím plně naložených vozíků, nikdo netušil, kolik osob vlastně pod zemí doopravdy je. A tím pádem dodnes neznáme přesný počet obětí neštěstí, které vzápětí následovalo…

Ti, které zabil výbuch, měli vlastně štěstí

Vozíky naložené 30–40 tunami uhlí se totiž utrhly a zřítily se po 400 metrů dlouhém, strmém srázu zpět do šachty. Náraz zvířil oblaka černého uhelného prachu. V takovém prostředí stačí jediná jiskra a exploze je nevyhnutelná, vysoká akumulace uhelného prachu je efektivnější než dynamit.

Už se nikdy nedozvíme, jestli výbuch způsobily zpřetrhané elektrické dráty, špatně izolované osvětlení nebo slabé výbušniny, kterými si horníci v šachtách tehdy běžně pomáhali. A ve výsledku je to jedno. Exploze byla tak silná, že srovnala se zemí cihlovou budovu stojící nad vchodem do šachty a tělo jedné z obětí katapultovala až do 180 metrů vzdálené řeky.

Ti horníci, kteří při něm zahynuli, na tom vlastně byli ještě dobře. Další lidé uhořeli během následného požáru. Výbuch ovšem nenávratně poškodil ventilaci a oheň brzy uhasl, protože mu došel kyslík. Kyslík, který desítky přeživších zoufale potřebovali k přežití. Mnohá těla zaměstnanci dolu později našli s obličeji omotanými bundami. Lidé si jimi přikrývali tváře, aby nevdechovali tolik kouře a prach, na záchranu ale neměli šanci.

Trénované záchranářské jednotky tehdy vůbec neexistovaly. Na pomoc se proto sjížděli horníci z širého okolí, dokonce i z okolních amerických států. První pokusy o záchranu navíc skončily fiaskem – v jedovatých plynech přišli o život další tři lidé. Když se konečně povedlo dostat na povrch první z obětí, na všechny neštěstí dopadlo v plné síle. Horníci si totiž kvůli přivýdělku mnohdy do šachty brali i rodinné příslušníky včetně dětí. Nejmladším obětem proto bylo pouhých osm.

500 sirotků a mrtvé děti

Všechna těla se samozřejmě najít zdaleka nepovedlo, některá zůstala navždy zavalená pod zřícenými stropy, některá rozmetal výbuch. Oficiálně úřady zaevidovali 362 obětí, mezi nimiž byli migranti například z Ruska, tehdejšího Rakouska-Uherska (včetně Čechů a Slováků), Řecka a hlavně z Itálie, přesněji z tamní komunity San Giovanni in Fiore. Nechaly po sobě na 500 osiřelých dětí a 216 vdov.

Prosinec 1907 se i kvůli téhle katastrofě stal nejhorším měsícem v důlním průmyslu USA, protože po Monongahu následovala ještě další dvě velká neštěstí. Celkový počet zabitých horníků se tak během těch 31 prosincových dní vyšplhal na 703  a všichni navíc věděli, že to jsou jen oficiální čísla a mrtvých je daleko víc. Ohledně takových hrůzných tragédií obvykle bohužel platí i to, že se musejí stát, aby se něco změnilo. A tak to byly právě tyto události, které nakonec vedly k založení Ministerstva pro důlní průmysl a zavedení daleko přísnějších bezpečnostních stanov.

Zdroj: LabourPress