VIDEO: Látka, která změnila svět. Jak vzniká přírodní hedvábí, uvidíte na Prima PLAY

Zpočátku se na Hedvábné stezce obchodovalo výhradně s hedvábím z Číny, která pečlivě střežila tajemství jeho výroby. Hedvábí bylo tehdy takovou senzací a tak cenné, že se ostatní toto tajemství snažili odhalit. Není to snad dnes u atraktivních výrobků také tak? Jak lidé dokázali využít výjimečných schopností zvířat a hmyzu včetně bource morušového ve svůj prospěch, uvidíte v dokumentu Martin Clunes: Člověk a zvíře na Prima PLAY.

Jen si Čína s okolním světem prohodila roli. Ve 4. století byla technologie opravdu vyzrazena a hedvábí se začalo produkovat v Indii a Střední Asii. Poté se know-how šířilo dále na západ. Pravděpodobně z Indie propašovali mniši v 6. století vajíčka bource morušového a semena moruše na objednávku byzantského císaře Justiniána I. do Konstatinopole a hedvábí se začalo produkovat na řeckých ostrovech. Není tedy bez zajímavosti, že potom probíhal transport hedvábí i opačným směrem, tedy na východ. Nebylo to však „nošení dříví do lesa“, protože například perské hedvábné látky byly i v Číně ceněné díky svým unikátním vzorům.

Hedvábná bašta

Dějiny starobylého města Margilan, ležícího v dnešní uzbecké části Fergánské kotliny, sahají až do 1. století př. Kr., tudíž pamatují v podstatě celou éru Hedvábné stezky. Produkce hedvábí se zde rozvinula od 4. století a i po stovkách let představuje tradiční zdroj prosperity Margilanu. V továrně na hedvábí jménem Yodgorlik pořádají komentované prohlídky, tak toho musíme využít.

Vrátný nám přivolává sympatickou slečnu Lazizu, která mluví velmi dobře rusky i anglicky a provede nás po celém podniku. Protože se zde klade důraz na ruční výrobu, jedná se spíš o manufakturu tvořenou přízemními domky, mezi nimiž rostou stromy, většinou moruše, a kvetou záhony s bylinami používanými v barvířství.

Jak lidé dokázali využít výjimečných schopností zvířat a hmyzu včetně bource morušového ve svůj prospěch, uvidíte v dokumentu Martin Clunes: Člověk a zvíře na Prima PLAY.

Cestou k třídírně kokonů nám slečna krátce vysvětluje místní historii: „Za Sovětského svazu vzniklo ve městě několik velkých továren na hedvábí, včetně té vůbec největší v celém tehdejším sovětském bloku. Tahle naše byla založena teprve v roce 1972 jako družstvo, od roku 1992 je soukromá. Na rozdíl od ostatních závodů si ale podržela ruční zpracování ve všech fázích výroby, takže produkuje látky té nejvyšší kvality. V továrně teď pracuje asi dvě stě padesát zaměstnanců, převážně žen.“

Kdy začít

Výroba začíná někdy na přelomu května a června výkupem kokonů bource morušového od drobných farmářů. Farmářům, kteří mají o chov bourců zájem, distribuuje předtím stát po dvaceti gramech vajíček. Vylíhlé housenky se pak musí krmit listy moruše asi čtyřicet dní, dokud se nezakuklí. Shánět pro ně krmení je nelehká práce, protože housenky žerou v průběhu chovu čím dál tím víc. Například krátce před zakuklením sežere takové množství housenek vylíhlých z původních 20 g vajíček až tři metráky listů moruše denně!

Tolik housenek nakonec poskytne asi 100 kilogramů kokonů, přičemž kvalitní kokony se vykupují zhruba po 50 Kč za kilogram. Hedvábí je výměšek snovacích žláz, z něhož si kolem sebe housenky nejprve „pletou“ kokon. V něm se teprve kuklí a přeměňují v motýly. Motýli se však nesmějí nechat vylíhnout, protože by se tím znehodnotila vlákna kokonu. Proto se kukly v kokonech musí zabít na velikých sítech horkým vzduchem nebo párou.

Vykoupené kokony lze asi rok skladovat, takže výroba hedvábí může běžet téměř celoročně. V továrně se kokony nejprve ručně třídí podle velikosti a kvality. Další fázi vidíme v první budově. Kokony se házejí do kádí s horkou vodou, kde se jejich vlákna rozvolní – stačí deset minut. Potom se konce vláken umně zachytí a navinují na jakýsi kolovrat, čímž vzniká nit. Jemné nitě na látky se táhnou ze sedmi až osmi kokonů, tlusté na hedvábné koberce z dvaceti až dvaceti pěti kokonů najednou. Přitom každý kokon vydá vlákno dlouhé jeden až dva kilometry!

V dalším procesu se buď nitě napřed barví a pak se z nich tká látka (technika ikat), nebo se postupuje obráceně (technika batik). K barvení v Yodgorliku používají výhradně přírodní barviva například z ořešáku, cibule, granátovníku nebo z kořene svízele. Tkaní pozorujeme v menší hale plné dřevěných ručních tkalcovských stavů. Ženy nejprve postříkají nitě napnuté na stavu roztokem, který zabraňuje jejich slepování. Žádné rozprašovače na to však nemají, rozstřikují to vlastní pusou. Ruční tkaní představuje velmi náročnou práci, takže ženy v rámci své osmihodinové „šichty“ naprosto legálně často odpočívají.

Hedvábné velmoci

Ze získaných pruhů hedvábné látky o šířce 40 až 100 cm se nakonec šijí šátky, šály, sukně či tradiční středoasijské šaty. Více než polovina výrobků z manufaktury Yodgorlik jde na export, zejména do Polska, Velké Británie, USA a Turecka. Jejich úspěch je založen na perfektním ručním zpracování, které prý předčí zpracování strojové, jaké probíhá ve většině současných továren na hedvábí.

Slečna Laziza nás ještě zavádí k ženám vyrábějícím koberce. Je to proces nesmírně náročný a zdlouhavý. V délce výroby a v ceně se odráží především hustota uzlíků a kvalita materiálu. Vedle hedvábných nití se někdy používají i drahé stříbrné. Třeba jedna mladá paní tu pracuje na takovém malém modlitebním koberečku o velikosti 100 × 120 cm s hustotou 45 uzlíků na cm2. Potrvá to celé čtyři měsíce, než ho dokončí. A cena? Bude kolem 500 dolarů.

Až si tedy koupíte šátek nebo košili z pravého hedvábí, vzpomeňte, jakou cestu má za sebou tato „plátěná mlha“, jak hedvábné látky nazývali staří Římané.

Lukáš Synek