Očkování jako spása lidstva: kolikrát už zachránilo svět?

Myšlenka preventivně lidi ochránit před infekčními nemocemi je stará přes tisíc let. Zrodila se pravděpodobně v Číně a vycházela z poznání, že osoby, které onemocněly černými neštovicemi a přežily, zůstaly v následující epidemii před nákazou ochráněny. Metod (více či méně riskantních) bylo několik, od vdechování zaschlých neštovičných strupů až po píchání jehlou smočenou v neštovičném hnisu. Míra oslabení použitých virů se však tehdy nedala zjistit, takže to dopadalo všelijak – od nulového účinku přes kýženou imunizaci až k regulérní nákaze.

První typ očkování přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s neštovicemi. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost.

Později si anglický venkovský lékař Edward Jenner (1749–1823) všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým neštovicím. Vyrobil účinné očkování a 14. května 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci. Jeho metoda byla nazvána vakcinací (vacca je latinský výraz pro krávu) a rychle se z Anglie šířila do okolního světa.

V řadě zemí bylo zavedeno povinné očkování a během první poloviny uplynulého století neštovice téměř vymizely z Evropy. V roce 1949 byl zaznamenán poslední výskyt v USA. Ve světě však dál umíraly desetitisíce lidí a WHO proto připravila největší zdravotnickou akci všech dob – pokus o totální vymýcení neštovic.

Koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška, který byl šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. Místo plošného očkování celého světa navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam maximálně zasáhnout.

Poslední výskyt varioly major byl zaznamenán v roce 1975 v Bangladéši a pozornost odborníků se nakonec zúžila jen na Somálsko a Etiopii, kde virus přetrvával. V polovině roku 1977 to již vypadalo na úspěch, ale v říjnu onemocněl jistý kuchař nemocnice v somálském městě Merca. V dubnu 1978 ale WHO oznámila, že Ali Maow Maalin byl vyléčen a po zkušební lhůtě organizace v roce 1980 slavnostně oznámila, že s pravými neštovicemi je konec. Na tomto bezprecedentním úspěchu se podílela kromě Rašky i řada dalších českých odborníků.

Pravé neštovice se poprvé vyskytly zřejmě před více než 3000 lety v Indii a v Egyptě a po celá staletí patřily k největším metlám lidstva. Jen v uplynulém století zabily přes 300 milionů lidí. Srovnatelně devastující účinky jako pravé neštovice, které ukončily život více lidí než všechny novodobé války dohromady, měly snad jen dýmějový mor, cholera či chřipkové epidemie. Neštovice ovlivnily chod dějin, podílely se na pádu celých říší, zdecimovaly americké Indiány. Jejich oběťmi se stali i prominenti – francouzský král Ludvík XV., japonský císař Kómei, španělský král Ludvík I., anglická královna Marie II. Stuartovna či egyptští faraoni Ramesse II. a V.

Dalším průkopníkem v oblasti očkování byl francouzský vědec Louis Pasteur, který v roce 1885 úspěšně použil u mladého chlapce, kterého pokousal vzteklý pes, oslabený virus vztekliny jako očkovací látku.

Devatenácté století přineslo ještě další tři očkovací látky: vakcínu proti tyfu, choleře a moru a ve 20. století se paleta očkovacích látek rozšiřovala velmi rychle a očkování stalo v mnoha zemích povinným.

V České republice bylo v roce 1920 uzákoněné povinné očkování proti pravým neštovicím (v roce 1980 byla vakcinace ukončena). Nyní se v Česku povinně očkuje proti devíti nemocem, z nich šest – záškrt, tetanus, dávivý kašel, hepatitida B, haemophilus influenzae a dětská obrna – je v hexavakcíně a pak se celoživotně doočkovává proti tetanu. Další tři, spalničky, zarděnky a příušnice, jsou v trojvakcíně. Děti v riziku se očkují také proti tuberkulóze.

Očkování má i své odpůrce, podle kterých může očkování způsobit vážné zdravotní komplikace. Lékaři ale jejich tvrzení odmítají a upozorňují na nebezpečí šíření nemocí. Podle odhadů očkování odmítá asi pět procent rodičů.

ČTK