Co bude s mrtvými? Hřbitovy jsou extrémně neekologické, problematická je i kremace

Nejstarší hrob obřadně pohřbeného člověka je starý kolem 100 tisíc let. Počátek pohřebních zvyků byl ostatně jedním z okamžiků, kdy se moderní člověk vyloučil z (většiny) zbytku přírody. Pohřbívání je tak starým návykem, že jej stěží někdo může vnímat jako ekologické riziko. Moderní způsoby pohřbívání však podle některých potřebují revizi, alespoň má-li lidstvo omezit znečišťování planety.

10 miliard hrobů

Pro potřebu uvažovat o ekologicky přijatelnějším pohřbívání se naposledy vyslovila enviromentální studie Alexandry Harker publikovaná v urbanistickém časopise Berkeley Planning Journal, vycházejícím při stejnojmenné americké univerzitě. Cituje v ní celou škálu důvodů, proč je nynější způsob pohřbívání, a to jak tradiční, tak i ten žehem, vlastně rizikový.

Se stěhováním populace do měst je dnešní dominantní formou pohřbívání městský hřbitov, většinou s úzkostlivě udržovanými trávníky a často rovněž na prestižní lokalitě. Tradiční pohřeb v rakvi zatěžuje přírodu více – tělo je totiž před spuštěním upraveno pomocí chemikálií. Jenom v USA se ročně k tomuto účelu využijí 3 miliony litrů formaldehydu. Produkce rakví i stavba obřadních budov vyžadují 70 tisíc kubíků dřeva, 2 700 tun mědi a bronzu, 100 tisíc tun železa a 1,6 milionu tun železobetonu ročně.

Čtěte také: Grónský bermudský trojúhelník skrývá obří hřbitov. Odhalil ho speciální radar

Harker se jako Američanka zaměřila jenom na Spojené státy, situace v Evropě však bude velmi podobná. Tamní oblast pohřebnictví přitom generuje tržby 15 miliard dolarů – stěží zanedbatelnou částku, svědčící o rozsáhlosti moderního pohřebnictví. Pohřeb žehem je pak podstatně méně negativní, a to jak co do využitých chemikálií, tak i co do záboru území. Ale i ten se podílí na vypouštění skleníkových plynů a například i rtuti ze zubních plomb zesnulých.

Pohřbívání budoucnosti

Snad nešlo o takovou zátěž před sto lety, kdy Země hostila sotva miliardu a půl obyvatel, ale s přibývajícím počtem lidí (byť samozřejmě ne všude na světě preferují západní pohřební zvyky) je negativní stopa pohřbívání stále výraznější. Pokud se vyplní nejčernější scénáře, na konci století bude na Zemi přes 10 miliard obyvatel. Oproti automobilům nebo těžkému průmyslu je samozřejmě vliv pohřbívání velmi malý, na rozdíl od výraznějších znečišťovatelů je však zároveň přijetí čistších alternativ velmi jednoduché.

Jednou z nich může být „trendy“ ekologické pohřbívání do biorozložitelného obalu, který poslouží jako zdroj živin zasazenému stromu. Namísto náhrobku kamenného by se pozůstalí dočkali náhrobku dřevěného, živého a kypícího zelení. Tento přístup je však mnohem náročnější na území než tradiční hřbitovy, Harker proto doporučuje integrovat hřbitovy s tradičními parkovými a rekreačními oblastmi. Z hlediska urbanismu jde skoro o totéž, otázkou ovšem je, nakolik chtějí návštěvníci parků během pikniku uvažovat o smrti...

Bio pohřeb?

I přes některé kontroverznější nápady však leitmotivem této studie zůstává snaha opustit pohřebnictví jako sterilní, pochmurnou činnost a vrátit lidské zesnulé zpátky k přírodě. Koneckonců dnešní pohřební zvyky přišly v době, kdy byl náhrobek často jediným hmatatelným důkazem někdejší existence nebožtíka. V době přebujelých záznamových médií, kdy si charakter zesnulých můžeme dnes a denně připomínat ve videích či fotografiích a činíme tak ostatně nevědomky u každého filmu pro pamětníky, je proto možná postupné opuštění adorace místa posledního odpočinku „pouhého“ těla přirozenou součástí vývoje lidských pohřebních rituálů.

Zdroj: National Institutes of Health / ResearchGate / Berkeley Planning Journal