Dopady atomového výbuchu: 650 000 přeživších z Hirošimy a Nagasaki pohltily úzkosti a výčitky

Když se hovoří o hrozbách jaderné bomby, obvykle bývají zmiňovány dva typy obětí. Jednak ty, které atomový výbuch usmrtí krátce po dopadu bomby na zem – vždyť bombardování Hirošimy a Nagasaki v závěru druhé světové války si okamžitě vyžádalo mnoho desítek tisíc přímých obětí. Zadruhé jsou známé i případy, jež ovlivnila následná radioaktivita, způsobující množství genetických mutací, a to dokonce po několik dalších generací. Je jasné, že v tak hrůzných podmínkách je psychický stav těch, kteří přežili, jaksi odsunut na vedlejší kolej; ani tyto důsledky však nejsou zanedbatelné.

Úzkosti po bombardování

V samotném Japonsku se lidem, kteří přežili útoky na Hirošimu a Nagasaki, říká „hibakusha“. Takto uznaných obětí války je kolem 650 000 a i po děsivém osobním zážitku museli (a více než 100 000 žijících stále musí) čelit množství společenských či psychologických problémů. To se týká například předsudků vůči radiaci, jíž byli přeživší vystaveni. Většina z nich přitom byla vystavena pouze velmi malému množství radiace, jež se neliší od běžného rentgenového vyšetření; přesto řada z nich hovořila o potížích s nacházením přátel či romantických partnerů právě z důvodu obav o na první pohled nepostřehnutelné následky výbuchu.

Výzkum provedený dvě dekády po výbuchu ukázal, že přeživší vykazují oproti běžné populaci vyšší míru úzkosti a psychosomatických problémů. Tato rizika zmiňuje také anglosaská literatura, která se však ve svých závěrech musela spolehnout na teoretické odhady či občasné situace plynoucí z hrozících výbuchů atomových elektráren. Za zmínku stojí, že se psychologické důsledky jaderných útoků mimo Japonsko do 80. let téměř nezkoumaly – až vrcholící studená válka podnítila vědecké zájmy ohledně toho, co by se mohlo stát. Výbuch černobylské elektrárny v roce 1986 pak tyto obavy ještě umocnil a ukázal, že i mimo vyhrocený válečný stav se některým rizikům bohužel nevyhneme.

Překvapivé pocity viny

Vedle zmíněných úzkostí a psychosomatických potíží bývá popisována i zvláštní neurotická porucha známá jako „vina přeživšího“. Zní to absurdně, ale lidé, kteří přežijí traumatickou událost, často věří, že udělali něco špatně, když jsou na rozdíl od spousty jiných lidí naživu. Dostavují se pocity, že si daní lidé nezaslouží žít namísto ostatních, kteří takové štěstí neměli; v horších případech se dokonce za smrt druhých sami obviňují. Tento jev byl pozorován třeba u přeživších holocaustu a dalších tragických událostí. V současné klinické terminologii spadá pod zastřešující termín posttraumatická stresová porucha.

Data získaná z útoků v Hirošimě a v Nagasaki jsou však přece jen zavádějící – tamější lidé při samotných útocích (a ani chvíli po nich) nevěděli, co se vlastně děje, takže obavy z jaderné apokalypsy tehdy rozhodně nebyly na místě. Dodnes se však naštěstí jedná o jediný případ, z něhož můžeme dedukovat fyzické i psychické následky skutečného jaderného útoku na přeživších.

Zdroj: National Library of Medicine